YOU MAKE ME SCREAM, BUT I'LL NEVER HURT YOU...I HOPE...

10. února 2014 v 15:21 | Kristiina |  Frerard

Frank:
Ležel jsem nehybně na bíle povlečené posteli. Stěny zeleně vymalované, nejspíš měly uklidňovat. Mě rozhodně ne. Tížil mne ten známý pocit nicotnosti. Když jsem dlouho sám, náhle to přijde.
Převalil jsem se na bok. Nemůžu spát, ale to je jedno. Na to budu mít dost času po zbytek mého měsíčního pobytu zde v Jerseyské nemocnici.
Gerard:
Spěšně jsem se zkontroloval před zrcadlem a vyrazil do práce. Venku už byla tma, mám noční. Ne že bych měl svou práci nějak přehnaně rád, ale dnes jsem se docela těšil. Vždycky se tajně vysmívám lidem, kteří se chlubí, že byli v noci na patologii a nepodělali se strachy.
Tohle je součástí mé práce. Tohle spolu s chráněnými pacienty. Zrovna asi před týdnem nám sem přivezli jednoho klučinu. Ostatní ošetřující hned překypovali sarkasmem a dodali, že kdyby si ho nikdo nevšiml, už by skončil u mě na pitvě. Takhle na něj mám jen dohlížet. Je na hadičkách a stabilizátorech. Myslím, že jsem zahlédl i kanylu, ale to by bylo přeci jen moc..
Frank:
Vím, že si o mně povídají, vím to! Jsou všichni stejní. Felčaři, co mě jen zasypávají sladkými slovy, aby jsem tak nemyslel na..
Zvednul jsem hlavu, abych zkontroloval svá pouta. Podle všeho si dokonce myslí, že jsem blázen a že skočím znovu! To si pište. Jsem v těchto věcech rozhodnutý. A když neskočím, tak se stejně zabiju.
Nesnesl bych tu péči. Nesnesl bych ty pohledy. Hned jak vyjdu z nemocnice, budou si na mě všichni ukazovat. To je ten pošuk, co si chtěl vzít život. Ale už se nezamyslí nad tím, co mě k tomu vedlo. Nepřemýšlí nad tím, protože si myslí, že mají důležitější problémy. Rodina, práce někdy škola.. Na všechno tohle se já vykašlal. Rodina se tedy spíš vykašlala na mě. Já jim to ale nezazlívám. Byl jsem těžko zvladatelný již v dětství. Pořád jsem se na něco ptal, neměl jsem žádné kamarády, nechodil jsem ven. Ovšem moji rodiče mě chtěli alespoň dopoledne z domu pryč, takže když už jsem měl ve škole poznámek a pětek až nad hlavu, začal jsem ráno chodit k řece. U řeky se dobře přemýšlí.
Gerard:
Autobus tiše šuměl a kodrcal po klikaté silnici. Cestoval jsem skoro sám. Já, nějaké dvě teenagerky nejspíš vracející se z mejdanu a asi tři spící a dva opilí lidé. Autobus je dlouhý, takže vzdálenosti mezi námi byly nejméně takové jako mezi auty na silnici. Ze své zadní sedačky jsem vyhlížel stanici u nádraží. Zvedl jsem se a procházel tiše uličkou. Všichni byli stejně zádumčiví, jen od dívek se ozývala hudba ze sluchátek. Já si hned říkal, že to budou belieberky nebo jiná podobná havěť... Protočil jsem oči a pokračoval až k řidiči.
Frank:
Tenkrát u řeky to bylo fajn. Ne jen, že jsem přemýšlel. Začal jsem si tam dokonce nosit i učebnice. Zní to šprtsky? Mělo by. Přesně tak mě totiž nazývají ostatní. Šprt, mazánek učitelů. Přitom to bylo s tím mazlením naopak. Učitele jsem štval svými dotazy a když jsem se na nic zrovna neptal, tak jsem začal odpovídat. Učitelé jsou zvláštní národ...
Gerard:
Byl jsem na místě. Vystoupil jsem z autobusu a zamířil k nemocnici. V takové tmě by se nejspíš každý bál. Ale já nejsem každý. Uculil jsem se. Upíři a noční potvůrky mě berou už od dětsví. Víte jak skvělé to musí být jako upír? Jen tak si létáte a pozorujete hvězdy a pak si zaletíte na véču v podobě lidské krve. Jsem Gerard Arthur Way, morbidní patolog Jerseyské nemocnice. Tak trochu černá ovce, ale na mém místě by si tak určitě připadal každý. Nedoceněný. Protože se rýpu jen v mrtvolách, takže na tom nemám vlastně co zkazit.
Zhluboka jsem se nadechl. Svou práci mám rád. To jen ty lidi tam nenávidím.
,,Hej, Wayi, kdy máš ordinační hodiny? Celkem bych tě doporučil své tchýni!"
Nějak takhle to vypadá, když jdu po chodbě.
Ale co.. Byl jsem už u dveří špitálu, tak jsem zahrabal v kapse a vytáhl velký svazek klíčů. Prosklenými dveřmi bylo vidět dovnitř. Bylo více méně zhasnuto, jen strohé osvětlení pro důchodce, kteří potřebují v noci vykonávat potřebu. Fajn, byla by sranda jim zhasnout.
Frank:
Zaslechl jsem na chodbě nějaký rachot. Vypadá to, že někdo přišel do budovy. Má klíče, takže to bude další felčar. No skvělý. Takže obvyklý postup. Otevře mi dveře, já budu dělat, že spím. Při troše štěstí vejde dovnitř a já ho požádám, zda-li by mě neodpoutal.
Znovu jsem zkontroloval černé pásy svíjející se kolem mých boků. Škrtilo to, táhlo to, ale oni věřili, že je to pro mé dobro. Že jinak bych jim utekl oknem.
Gerard:
Takže co mám dnes v plánu? Mám zkouknout první JIPku a informovat primáře přes smsku. Ten ochlasta by sem stejně nepřijel, ikdyby tu měl mrtvýho člověka. Nevadí. Co dál? Klasika. Pitevna a hlídaní pacienti. Tak to zmáknu rychle. Pokud mi dolů nepřivezli nějakou prácičku, nezdržím se déle než hodinu. Ta vidina spánku na další den mě více než zaujala.
Frank:
Když jsem dlouho neslyšel další kroky, začal jsem se z pásů vyprošťovat sám. Shit! Někdo jde! Vletěl jsem rukou zpět do pouta a hlavou bacil o polštář.
Gerard:
Zarachotil jsem klíčem v zámku od pokoje našeho pacienta. Rozsvítil jsem světlo. Pohlédl jsem na jeho lůžko. Byl tam a mžoural očima kvůli nezvyklému osvětlení. Asi jsem ho probral.
,,Moc se omlouvám, nechtěl jsem vás vzbudit."
Něco zabrblal, nebylo mu dost dobře rozumnět.
Pokračoval jsem ve svém proslovu ikdyž jsem již předem očekával nechápavý otrávený pohled.
,,Víte, moc takových jako jste vy tady nemáme." Usmál jsem se na něj a prohlédl si jeho kapačku. Tak ji přeci jen má. Nemýlil jsem se. Zmizel jsem chvilku v kabinetě vedle, abych mu vyměnil výživu. Nespustím z něj oči, proto jsem si také nechal otevřené dveře.
Frank:
Dveře se odemkly a vstoupil nějaký doktor. Na někoho, kdo se rýpe v lidských tělech nevypadá nejhůř. Měl černé polodlouhé vlasy, tmavé pronikavé oči a pod nimi znatelné kruhy. Jinak standard. Bílý plášť a černé značkové boty. Mohl bych sepsat knihu o povaze felčarů. Mam je zmáknutý. Ohledně toho rýpání se v tělech.. I to mu u mě přidávalo bonusové body.
Když nepřestával pořád něco žvanit, hodil jsem po něm kyselej ksicht a škubnul celou svou vahou postelí. Pak někam odešel, ani nevím, co tam dělal. Nicméně pořád si tam sám pro sebe něco říkal. Je zde i možnost, že si to neříkal jen pro sebe, ale zpovídal se mně. Ale tu jsem vyloučil už po tom, co se ozvalo první slaďoučce pronesené "Gerarde". Samomluva je u ostatních docela vtipná...
Gerard:
Začal jsem si broukat. Doufám, že má ten kluk za mnou rád Motörhead. ,,If the sky turned into stone, it will matter not at all..." Bože já hrozně miluju tuhle písničku. V hlavě mi zazněl poplašný hlásek "ovládej se, Gerarde"... Tak jsem na chvíli ztichnul a po nějaké době vyšel z kumbálu s novou kapačkou. Když jsem ovšem došel zpět, leknutím jsem ji upustil.
Frank:
No skvěle. Nejdřív blábláblá a teď ke všemu ještě lálálá. No kdybych neměl kolem sebe ty zábrany, asi se bouchnu do čela. To je debil to, co sem přišlo! Zmlkni už!! A najednou se stalo.. To mě trošičku vyděsilo. Ještě aby to byl upír, který čte myšlenky. Ne, to ne, to by totiž věděl o tom, jak jsem ho hned na začátku zhodnotil. Pozitivně. Velice pozitivně.. Když jsem tak o tom přemýšlel, nemusel by být špatný. Teď nemyslím jen na to, že bych ho zabil. Před tím bych si s ním skvěle užil.. Vyprostil jsem znovu svou ruku z pout a ta mi samovolně zajela pod peřinu. V tom přišel zas on.
Gerard:
Snažil jsem se být profesionální a zachovat chladnou tvář ohledně toho, co jsem právě viděl. Ale když to nešlo! Byl celkem sexy. Dost sexy..
,,Takže pan..uh..Frank Lero?" Zeptal jsem se a cítil, jak se mi klepe hlas.
,,Ne Lero. To je velký i. Iero prosím, Iero. A nebo Frank. Klidně mi tykejte, pane doktore.." Vypadlo z něj.
Sakra, zdá se mi tohle? Je to jen sen. Musí to být jen sen, nebo skrytá kamera...
Zadíval jsem se na jeho piercing ve rtu. Přejíždel si o něj horním rtem a sem tam ho poněkud nervózně skousnul.
Frank:
Tvářil se překvapeně, když mě viděl odkrytého.. Se vám to nelíbí, pane doktore? Jo aha, jeho asi vyděsilo, že jsem si uvolnil tu ruku. Rychle jsem ji dal zpět tam, kde měla být a dělal, že se nic nestalo. Nicméně jsem měl pořád od pasu dolů jen napůl stažené boxerky, což bylo nejspíš na jeho vkus málo.
,,Takže pan..uh..Frank Lero?"
Jaký Lero doprdele? To je debil, já to hned říkal, že moc rozumu nepobral. Holt kdo je hezkej, nemůže být zároveň chytrej. Rozhodl jsem si s ním trošku pohrát.
,,Ne Lero. To je velký i. Iero prosím, Iero. A nebo Frank. Klidně mi tykejte, pane doktore.." Ohradil jsem se a vzápětí nabídnul větší přístupnost.
Dlouho mě po mém krátkém proslovu sledoval.
Gerard:
Udělal jsem pár nejistých kroků kupředu. Ikdyž jsem neměl nejmenší tušení, co to dělám, věděl jsem jedno. Já ho chci..
,,Frank.." Zašeptal jsem nadrženě.
Když jsem byl jen dobrých třicet centimetrů od něj, chytil mě za ruku a silou přitáhnul k sobě. Cítil jsem jeho ztuhlou ruku zezadu na svém krku. Ta sebejistota v jeho očích. Ale zároveň i pošetilost a samozřejmě nepopsatelný chtíč.
,,Jste děvka, pane doktore.." Zašeptal a olíznul si rty.
,,Jen Gerard prosím.." Usmál jsem se a než jsem se nadál Frank už mě paralyzoval svým polibkem.
,,Tohle je tak netaktní.. Neprofesionální..kurva!!" Řekl jsem sám pro sebe, když jsem se pomalu pokládal na bíle povlečené nemocniční lůžko. I přes jeho rebelský zjev vypadal tak neposkvrněně a tak čistě... Takového kluka jsem vždycky chtěl.
Začal jsem ho pomalu vysvlékat...
Frank:
Najednou jsem si uvědomil, co to vlastně ksakru dělám... Ze začátku večera jsem byl zdeptanej tím vším. Přemýšlel jsem, že se zabiju a najednou... Najednou se objeví on a vše je úplně jinak. Připadal jsem si jako v ráji vždy, když se naše boky sblížily a on do mne tvrdě vniknul. A to nebylo jediné, co mi zvedalo o sto procent náladu. Vžíval se do každého pohybu. Jeho neukojené touhy se teď projevovaly v největší možné míře. Zrychloval. Kapky potu mu stékaly po černých vlasech, potom po krku až na klíční kosti a tam jsem si je vychutnal já. Sál jsem na velké pulsující tepně na jeho krku a v ten moment jsem věděl, že to nevydržím. Podíval jsem se koutkem oka na zářící měsíc v otevřeném okně a neskutečně nahlas zařval. Musel jsem. S vlnou extáze přišel úplně nový chtíč. Dosud nepoznaný. Z úst mi náhle tekl potůček Gerardovy krve, jak jsem ho kousnul. Zuby ostré jako žiletka probodly jeho napnutou tepnu. Gee zakřičel. Udělal se na postel. Bolest ho vzrušila stejně jako mě. Podíval se na mě zeshora a ukojeně se usmál. Spadl na můj spocený hrudník tím svým a začal nežně olizovat mé dlouhé špičáky. Vzdychnul jsem, když mi prsty začal jezdit po kůži zatímco se probojovával k mým rtům. Jakmile se naše rty spojily do polibku, chtěl jsem si ho přitáhnout ještě blíž, takže jsem svou ruku nastavil pod jeho bradu. To co jsem ucítil mi znova napnulo oblast ještě nedávno okupovanou Gerardem. Krev. Ta rudá míza života tekla v proudech všude po jeho hrdle. Gee těžko dýchal, jen mě hladil po zádech.
Gerard:
,,Gee... Ty umíráš." Zahlaholil Fee přidušeně.
,,Ano... Tos ty chtěl taky ne? Umřít..." Pokusil jsem se o téměř neznatelný úsměv. Bylo to tak příjemné. Tak uvolňující. Nebeské...
,,Ale to nesmíš! Já tě nechtěl zabít! Bože, já chci být přeci s tebou. Už navždy víš? A není to jen kvůli sexu. Ty jsi jiný. Jsi úplně jiný než všichni ostatní!" Vysvětloval mi Frank povzbudivě.
,,Já.. Já nejsem jiný, Fee. Jsem stejný. Zemřu. Je jedno jestli teď nebo později. Ty jsi nesmrtelný. Vždyť jsi upír, ne?"
,,Ano, to jsem. A ty taky můžeš-" nedokončil větu. Blýsklo se mu v očích.
,,Rychle! Ještě to stihneme! Do půlnoci! Musíš se také napít krve!!" Vykřikl nadějeplně.
Ucítil jsem prudkou bolest v dásních. Rostly mi špičáky jako měl Frank.
,,Odpoutej mě." Řekl.
Nechápavě jsem na něj pohlédl.
,,Odpoutej mě! Mám pořád ta pouta!" Poukázal na černé pásy svazující jeho překrásné tělo.
Rychle jsem se dal do práce.
Frank:
Už to měl skoro hotové, když najednou mu začala klesat hlava.
,,Ne, Gee. Nevzdávej to. Poslední obvaz!" Podporoval jsem ho. Do očí se mi vehnalo několik slz a ty spadly někam dolů na bílé prostěradlo nasáklé temnou krví.
,,Uh..hotovo.." Zasýpal Gerard. ,,A teď?" Tázal se.
Na nic jsem nečekal. Prudce jsem se posadil na posteli a vzal ho do náručí.
,,Drž se." Zašeptal jsem a v tom mi jako na povel narostla lesklá černá křídla. Vím, že takhle to v těch divných lidských báchorkách o upírech není, ale můžeme se proměnit jak na upíry, tak nám můžou narůst tato křídla. Stejně tak jeden upír může zabít druhého a i sám sebe. Jinak jsme nesmrtelní.
Vzlétl jsem nahoru. Gerard usínal věčným spánkem v mých rukou. Všude bylo ticho, jen máchání mých křídel se rozléhalo a za ním i tichá ozvěna. Město spí.
Támhle to vypadá nadějně! Všiml jsem si jedné dívky na konci ulice. Seděla tam na obrubníku a popíjela něco jako whiskey.
Zamířil jsem tam.
,,Gee, prober se!"
Gerard:
Letmo jsem vnímal jak letíme nad městem. Zvuky aut a sem tam štěkajících psů se mísily s šumem Frankovým křídel, který mě uspával jako malé dítě v kolébce. Připadal jsem si úžasně. Letěl jsem tak vysoko a přitom již brzy budu tak nízko...
Ucítil jsem, jak klesáme a pak jeho ruku, jak mě hladil po tváři a něco říkal.
,,Gee, prober se."
Zbystřil jsem, ale hlava mi hned spadla zpět do záklonu.
,,Vydrž, jsme tady. Tak. Teď je to na tobě. Použij své zuby."
Položil mne na zem. Zavrávoral jsem, ale vyrovnal jsem to. Připlížil jsem se k mému vyvolenému subjektu a zabodl lačně své zuby do jejího hrdla. Donutilo mě to vzdechnout vzrušením. Rozerval jsem jí nedopatřením celý krk. Tedy.. Někdo by mohl říct, že to bylo schválně... Vlastně všichni. Zasmál jsem se sám pro sebe a žíznivě se napil rudé tekutiny. Cítil jsem se jako na morphiu nebo snad na extázi, ale bylo to tisíckrát lepší. Zvědavě jsem se podíval na Franka.
,,Takže takhle to má být po zbytek věků? Budu zabíjet lidi a vycucávat jim krev?" Zeptal jsem se a konečně se zvednul ze země. Cítil jsem se nabitý novou energií.
Frank:
Sledoval jsem ho, jak si užíval novou potravu. Jak se z té dívky pomalu vytrácel život. To zděšení v jejích a slast v jeho očích. Ano, viděl jsem to největší štěstí. Z Geeho se právě stává upír. Je to kvůli mě. Znetvořil jsem ho. Neměl jsem ho kousnout. Mohl jsem se podvolit a ovládnout se. Ale to bychom nikdy nezažili všechno tohle. Dělali bychom, že jsme na to zapomněli. Na tuhle noc já nikdy nezapomenu. A Gerard podle všeho také ne.
Když se konečně napil, zvednul od své oběti hlavu a zeptal se:
,,Takže takhle to má být po zbytek věků? Budu zabíjet lidi a vycucávat jim krev?"
,,Nejspíš ano, Gee." Pokýval jsem hlavou.
Rozběhnul se ke mně a stisknul mě v pevném obětí.
,,Franku, miluju tě..." Zašeptal velmi tiše.
Dlouho jsem neodpovídal, jen jsem zíral na mrtvé tělo, které po sobě zanechal. Potom jsem ho políbil a odpověděl stejnými slovy.
A jak jsme tam tak stáli, začalo pršet a déšť smyl všechnu krev a vše vonělo vodou. Vzal jsem Geeho ruku a společně nás naše temné perutě vznesly vysoko do nebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Punk Agnes Punk Agnes | 1. prosince 2014 v 12:31 | Reagovat

Oh :3 vzpomnela jsem si na nasi Cemetery drive kdyz jsi mi to davala cist x) a na nasledne debaty potom :D bezchybny :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama