Mycroft, Watson your face?

29. srpna 2014 v 12:33 | Kristiina |  Sherlock
Včera jsem si jen tak vyšla do přírody, bloumala polem i lesem a dostala jsem inspiraci na jednu short oddechovou povídku. Je to opravdu krátká jednorázovka z Mycroftova POV. Je dobře, že jsem konečně něco takového napsala, založím alespoň rubriku Sherlock ;) Tak příjemné čtení a moc se neděste mého psaní :-D

Mycroft, Watson your face?
(Mycroft's POV)
Seděl jsem ve velice pohodlném, luxusním křesle. Bylo potahované kůží z nějakého zvířete, které s největší pravděpodobností žralo perly stejně tak, jako ten kdo jej nakonec prodal.
Oheň v krbu praskal a plápolal, házel všelijaké stíny po celé místnosti a tam kam nedosáhnul, jakoby začínala zející nicota.
Nadechnul jsem se a srovnal v křesle lopatky.
Už dlouho mi toto téma neproběhlo hlavou. Zdálo se jako největší tabu mého života. I přesto, že mi nikdo do hlavy nevidí, připadal jsem si nepatřičně kdykoli vyplulo na povrch mé mysli. V tu chvíli jsem měl tělo v jednom ohni, sevřené, ruce zaražené do momentální sedačky a nebyl jsem schopen promluvit. Nikdo, ani můj drahý bratr přede mnou nemohl, ba nesměl, zmínit jeho jméno. Watson. John Watson. Jen pomyšlení na ta dvě slova ve mě vzbuzovalo pocit šílenství. Byl jsem si ovšem vědom svých hodnot. Už přes deset let žiju ve šťastné domácnosti s Gregem Lestradem a našimi dvěmi dětmi. Tahle společnost už dávno není tím, čím bývávala za dob, kdy jsem s Sherlym řešil případy. To byly časy. Vedl si vždy tak dobře. Bezchybně. Snad trochu pomalu, ale jinak byl bezkonkurenční špička detektivního světa. Často jsem přemýšlel nad tím, že bych od něj Johna odkoupil. Vždyť ho nepotřebuje! V mých očích se tento vysloužilý voják jevil jen jako pouhá ozdobička Sherlocka Holmese. Potřeboval mluvčího, reprezentanta a proto si našel jeho. Našel? Pche, to já jsem mu ho dohodil. To asi není spravné slovo. Zaručil. Ano, tak.
Johna Watsona jsem měl vyhlídnutého dlouho před tím, než se začali se Sherlockem bratříčkovat. V Afgánistánu byl doslova anděl. Blíže neidentifikovatelný anděl zachraňující stovky a stovky životů jen s pomocí červeného kufříčku. V maskáčích. Pro maskáče jsem měl vždycky slabost. Vlastně my oba. Milovali jsme vojáčky a kolikrát jsme společně přemlouvali rodiče na uniformy a podobně. Někdy se zadařilo, někdy ne, ale doteď mám schovanou naši dětskou sbírku vojáčků čítající na tři sta kusů.
Jak už jsem řekl, Watson byl anděl, kterého jsem chtěl za každou cenu do svých řad. Zařídil jsem kvůli tomu nespočet papírů, transferů, razítek,... Ta doba se zdála jako kdyby mezi tím vším uplynulo pět světových válek a třikrát se zrodil nový Freddie Mercury. Když se vše podařilo, byl jsem neskutečně šťastný. Můj nový anděl byl tu a já cítil, že jej mám napůl vyhraného jak partnera do práce, tak do života. Podplatil jsem jednoho maníka, aby je dva dal dohromady a nabídl jim oběma ten samý byt na Baker Street 221B. Ta adresa se mi líbila už od dětství. Mmm dal bych si dort od pekaře...
Každopádně! Všechno probíhalo podle plánu. Zádrhel nastal až když jsem si k sobě Johna povolal a on nepřijal mou velkorysou nabídku. Chtěl jsem ho zaujmout. Myslel jsem, že špionáž pro něj bude ten pravý adrenalin a pak mu odhalím svůj pravý záměr. Byl jsem mu schopen padnout k nohám a škemrat o jeho spolupráci. Ale neudělal jsem to. Zarazil jsem vše jakmile mi došlo, jaký je jejich skutečný vztah. Johnu Watsonovi už tenkrát v té garáži záleželo na mém bráškovi víc než na komkoli jiném a k mému zklamání se tento stav nikdy nezměnil.
Přestože nikdo kromě mě v téhle místnosti nebyl, nepopřel jsem předstíraný pohrdavý obličej. Snažil jsem se vždy pro Sherlocka působit výchovně. Ne snad kvůli rodičům... Všechna má starost o něj pochází z mé hlavy. Věděl jsem a vím i teď, jak se cítí. Byl jsem napřed. Nechtěl jsem, aby viděl, že se jeho starší bratr topí v depresích. A už vůbec jsem nechtěl, aby tyto stavy utápěl v návykových látkách. Stejně jsem tomu nezabránil. Sherlock už je takový. Velká mysl si někdy vyžaduje velké omyly. Velké chyby a velkou lítost, která následuje.
Chtěl jsem pro něj už od samého začátku pouze to nejlepší. A tak jsem mu přenechal i tehdy mou jedinou radost; Johna Watsona.
Cvakla klika a po mé levici se otevřely dveře. Světlo z krbového ohně ozářilo jeho obličej a dalo vyniknout vysokému čelu a milým, chápavým očím.
,,Ahoj, zlato." Pozdravil s upřímným úsměvem a odložil si kabát na věšák. ,,Dělo se tu zatím něco zajímavého, Mikey?"
Greg Lestrade. Nikdy bych ho nenazval náhražkou Johna. Je úplně jiný, ale miluji ho. Jediný člověk, kterému jsem kdy povolil říct mi přezdívkou. Ke všemu tak sladkou a profláklou.
,,Nic moc." Vstal jsem a spěšně ho políbil. ,,Dáš si něco k večeři?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama