Říjen 2014

Štěstí- 1. Kapitola

22. října 2014 v 22:08 | Kristiina |  Štěstí
Sama tomu nevěřím, ale je tu první kapitola. Možná trochu dětinská a nepřesně ukazující žánr nové kapitolovky s názvem "Štěstí", ovšem začátky jsou vždy těžké... Přeju příjemné čtení.
PS: omlouvám se za použité jméno Gerard všem fabouškům MCR.

Štěstí- 1. Kapitola
Slunce vrcholilo vysoko nad obzorem a vysoušelo pustinu, kterou by normální smrtelník nekráčel ani v děsivém snu. Má noční můra se stává skutečností. Krok po kroku, vteřinu po vteřině ve mně vše sláblo. Jen srdce bilo jako o závod. Silné návaly adrenalinu a touhy po dobře splněném úkolu střídaly mdloby a mrákoty.
,,Klap klap-klap klap..." Zněly těžké, dunivé nárazy mých bot o vyprahlou zem. Šla jsem a šla. Jediné po čem mé srdce touží je on. Můj svět je on a on se hroutí. Můj svět je zamčený, mizí.
V ruce se mi pohupovala poloprázdná láhev whiskey. I to byl důvod, proč mne slunce tak dráždilo. Včerejší noc plná radovánek vyústila v bolest hlavy a knedlík v krku. Strach, pochyby? Ne. Nejistota. To je jediné, co mi zbylo. Kráčela jsem si svou cestou a doufala, jako každý den, že dojdu až na její konec. Tam, kde jsi ty.
Pomalu, ale jistě ze mě vyprchával poslední zbytek štěstí, které jsem včera sbalila jednomu týpkovi u baru. Byl na mol, ale nevypadal špatně. Teď myslím... Nezabezpečeně. Jeho matroš měl grády.
Přemýšlela jsem si pro sebe. Tenhle svět není dávno tím, čím býval. Oficiálně se o tom nesmí mluvit, ale vzhledem k tomu, že dřív či později umřu, nesejde na tom. Hlavní město vše drží pod pokličkou a myslí si, že nic nevylezlo z Bílého domu ven. To se ale pletou... Co se tady děje už ví i ten největší prosťáček. Jsme ovládáni. Všechny do jednoho si nás podmanili drogou, které se mezi lidmi říká štěstí. Funguje to jednoduše. Na chvíli zapomenete kdo jste a vše se vám zdá fancy jako byste byli v obraze od Van Gogha. Roky se v laboratořích tajně vyvíjela nejtvrdší, nejnávykovější droga. A teď je to tady. Dostali tím veškeré lidstvo až na pár soukromníků na Zélandu či co, protože ti jediní odmítají dovážené suroviny z Ameriky. Ale nemohou odolávat věčně. Stačí malinké mnozštví a podmaní si i je. Fígl je v tom, že prezident chce, abychom měli naději. Pevný bod, stéblo, říkejte si tomu jak chcete. Zkrátka něco, na co se můžete spolehnout když vše selže. A když selže i pevný bod,... Asi víte, kam tím mířím.
Srdce se mi zase divoce rozbušilo a tepna na pravé ruce pulsovala tak moc, že jsem se bála, aby snad nepraskla.
Štěstí je všude. Najdete ho ve všech potravinách, ve farmatických látkách, v mýdle, šampónu,... Kamkoli se vejde, tam se s ním nešetří. Každý si říká, že mu daný výrobek neublíží. Ve všem je přeci nějaká chemikálie nebo nechtěná látka. Tady to už ale není o zanedbatelném, stopovém množství. Jde o životy miliard nevinných lidí.
,,Podřiďte se!" Jakoby křičely všechny slogany firem.
Abychom se dostali do vyššího měřítka, droga si získala všechny a již není na koho si stěžovat. Každý ví, že je v tom namočený stejným dílem jako ten člověk sedící vedle něj. Jedete autobusem a neříkáte si, že se kazí mládež. Kazí se celý svět. Ve veřejné dopravě je hrobové ticho. Všichni jsou zamyšlení, deprimovaní a příležitostně nadopovaní oným štěstíčkem.
Jak jsem tak přemítala nad svým vlastním i světovým osudem, nevšimla jsem si jak blízko už jsem mému dnešnímu cíli. Je teprve něco po druhé hodině odpolední a zastávka už je zde. Zaradovala jsem se. Mám ráda maličké náhody, které usnadňují celou dlouhou cestu, jako to bylo u této. Můj gól byla vždy stanice pro poutníky. Tímhle souslovím se označují jakési hotely s vlastní restaurací a zázemím. Přespávám ve stanicích už půl třetího měsíce. Není to vlastně nic neobvyklého. Ti kteří mají blízké daleko přes vše obklopující poušť jsou ve stanicích vítáni. Každý večer poznám nové lidi, převyprávíme své příběhy, zasmějeme se a druhý den se všichni vydáme svou nekončící cestou.
Zbývalo jen pár metrů a dotknu se předního zábradlí, které ohraničuje schody. Ke srubu vedly schody z jasného důvodu. Když tady nastane období dešťů a voda se nemá po rovině kam odplavovat, nezaplaví tolik potřebnou noclehárnu.
Došla jsem ke svému cíli. Jemně jsem se dotkla zábradlí ze světlého masivního dřeva. Bylo velice pevné. Věk se nedal odhadnout přesně, ale k nejstarším tento srub patřit nebude.
Boty klaply po šesti schodech vedoucích přímo nahoru a stanula jsem na terase.
,,Vítej. Jste poutnice?" Ozval se hluboký mužský hlas po mé pravici.
Nenechala jsem se zvyklat a vyrovnaně odpověděla.
,,To jsem. A vy ráčíte být?" Zvedla jsem sebevědomě bradu a čekala, až si muž postrčí klobouk o něco víc dozadu, abych mu viděla do obličeje. Nevypadal, že se to chystal udělat. Po pár vteřinách přeci jen odhalil svou tvář. Měl vousatý a opálený obličej, vlasy plavé po ramena.
,,Gerard," napřáhl ke mně ruku, ,,Gerard MornMcCormick. Jsem majitel." Cuknul hlavou směrem ke dveřím. Všechno včetně dveří bylo z toho samého bílého dřeva. Nebyla jsem si jistá, co svým posunkem naznačuje. Ukazuje snad důkladně, čeho že je to majitel, nebo mne nabádá k ubytování se? Když ovšem vykročil svižným krokem kupředu a dovnitř, pochopila jsem. Vstoupila jsem hned za ním. Zatím si stihnul dvěmi pravidelnými pohyby svléci kabát a klobouk a oba předměty umístit na věšák. Ten byl z hnědé dřevotřísky. Konečně nějaká změna, uchechtla jsem se.
,,Jednou pro tuhle krásnou slečnu a pak pro mě. Obojí na mě." Mrknul na mě Gerard Kovbojský týpek.
Než jsem se uvelebila na barové stoličce, už jsem byla zasypaná dotazy a pití bylo také přede mnou.
,,Takže co vás sem přivádí? Známí?" Začal Gerard vyzvídat.
,,Jeden, ano. Můj přítel žije v odlehlé části země. Je vyhnanec. Spíše řečeno uprchlík se špatným koncem." Pousmála jsem se a usrkla naservírovaného drinku.
,,Ach tak. Ale není všem dnům konec!" Pousmál se stejným způsobem střídavě hledíc na mě a na sklenku ohnivého nápoje.
,,Promiňte, nepředstavila jsem se, Gerarde. Já jsem Ivy Creakluck. A máte úplnou pravdu. Nikdy není všem dnům konec a není nic ztraceno. Ovšem můj přítel je také svým způsobem mučedník. Je nenáviděn pro jeho odpor ke štěstí. Utekl, aby byl před tímto lékem spasen, ale bohužel už zůstal na druhé straně Ameriky. Dokážete si to představit. Byli jsme odloučeni náhle, zcela nečekaně. Byla to rána. Ale teď... Teď se všechno spraví, já v to věřím, Gerarde. Budeme zase spolu, ale tentokrát nás žádná vláda nerozdělí."
,,To zní jako hezká pohádka." Vykřikl podnapilým hlasem jeden z hostů stanice.
,,Nevšímejte si jich, slečno. I oni mají své problémy a řeší si je whiskey a kartami."
Přikývla jsem. Půjdu se asi projít po okolí.
,,Děkuji. A... Je v této stanici možnost přípravy případného úlovku?" Tázala jsem se nadšeně. Myšlenky už v mé hlavě pobývaly jen dvě. Z nich jedna permanentně a druhá jen na chvíli, která již brzy bude ukojena. Ta druhá byla touha po lovu. Krásném, čestném a ušlechtilém lovu.
,,Zajisté. Jen přijďte za Lisou a ta už si s tím bude vědět rady." Odpověděl na mou otázku majitel a odešel někam dozadu a po schodech nahoru.
,,Pfft, dámička."
,,Chce se ukázat..."
,,V těhle končinách nežijou marshmallový skřítci. Nikoho tu neokradeš, zlatíčko."
Slyšela jsem nejmíň deset hlasů, každý se snažil mluvit hlasitěji než ten druhý, takže vše splynulo v jeden šum, který měl za úkol zabodnout se do srdce.
,,Ještě se uvidí." Zašeptala jsem a přehodila si přes rameno luk.

A zase jedna informačka :D

18. října 2014 v 19:00 | Kristiina
Asi budu na tohle fakt muset založit rubriku!! :D

Je pravda, že na tomhle blogu se zdá, že víc o psaní mluvím, než opravdu píšu, nicméně i to je někdy přínosné, takže přináším další informačku.
První důležitá informace je, že nevím, co všechno z toho, co se chystám vyřknout, se dožije zítřka. To jest pokud naslibuju sto povídek, 50% odložím na dobu neurčitou do složky Rozepsané, za 25% se budu stydět, 10% vymažu a zbývá pouze 15% celku. Moc to okecávám, tak dál.
Mnozí z vás, co čtou (jsou donuceni číst) tenhle blog pravidelně nejspíš vědí, že jsem před rokem napsala dvanácti-kapitolové "veledílo" s názvem Redemption. Na tuhle věc navazuje něco jako spin-off nesoucí jméno Coma White. Pro vysvětlení: kdybych to vydávala, bylo by to ve stejné knize, nebo bych to pojala jako pokračování. Ale to už zas moc fantazíruju. Coma White se zaseklo na čtvrté kapitole a to kvůli povídce, kterou jsem psala do soutěže (wish me luck with this one). Měla jsem velké plány, které de facto ztroskotaly na známém útesu jménem sebevědomí a taky možná kamínku lenost. Každopádně nesmím zoufat! Coma White není uzavřené a to znamená, že pokud posbírám kuráž zveřejnit trudomyslnou, pochmurnou Redemption, bude zde i Coma White. *plesání*
Dále je na dobré cestě na tenhle blog výše zmíněná povídka do soutěže. Jmenuje se Mirrors a je v angličtině, ale to nebude problém (stejně to tu nikdo číst nebude). Takže na tu se těšte.
Další divoký nápad je Halloweenská upírovina, zatím bezejmenná a za zmínku nejspíš stojí také předběžně pojmenované Štěstí (možná to nazvu jinak, tak se nedivte...). Halloweenská je díky tématice a taky by měla vyjít do Halloweenu, jelikož víc než dvě kapitoly to mít NEBUDE, což znamená, že to nespořádá tolik času.
To je tak vše co bych chtěla vyjádřit až ze dna mého malého černého srdíčka.
Stay tuned :)