Štěstí- 2. Kapitola

13. listopadu 2014 v 21:14 | Kristiina |  Štěstí
Úspěsně pracuji už na čtvrté kapitole :) Tak... Ať se líbí :)


Pod nohama mi zakřupaly suché větve stromů, které se sotva dočkaly rozkvětu a už seschly a zhynuly. Sklonila jsem se pod křoví a nadechla se. S výdechem jsem pustila tětivu luku. Zavřela jsem oči. Něco mě donutilo nedívat se na svou oběť. Dala jsem si na čas a až pak vylezla z houštiny, abych si prohlédla, co jsem chytila. Nejspíše zbloudilá laň. Ze zátylku jí trčel šíp a pomalu se barvil rudě krví. Skrčila jsem se, abych zvíře uchopila a odnesla jej, ale drsná srst mi pouze poškrábala dlaně. Rozhlédla jsem se. Nechtěla jsem ti laň nechat jako potravu pro dravce. Zklamaně jsem svěsila ruce podél těla. Na co tohle vše pak bylo?
,,Pěkná rána." Slyšela jsem za zády slova čisté chvály.
,,Gerarde?" Oslovila jsem ho zmateně.
,,Říkal jsem si, že bys mohla potřebovat pomoc... Sama...v lese."
,,Ne. Není nutné o mně mít strach." Řekla jsem odtažitě.
Ušklíbla jsem se a vytáhla dýku.
,,Stejně by mi ale bodlo, kdyby vzal torso." Blýskla jsem po něm pohledem a začala odtrhávat pomocí nože maso na menší kusy.
Skoro neznatelně kývnul hlavou.
Šli jsme s úlovkem ke srubu. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli je Gerard dobrý nebo zlý, nicméně ve stanicích přespávám každý den a lidi, které potkám si nevybírám. Jediné riziko bylo v tom, že hlava státu, jakožto ten, který nás připravil o všechno, měl, má a bude mít uši všude.
Po dlouhé prodlevě naplněné tichem a příležitostným přehazováním si nákladu se se mnou dal Gerard znovu do řeči.
,,Tak jaký je ten tvůj přítel? Povídej mi o něm trochu."
,,Co bych měla povídat? Znali jsme se krátce. Velmi krátce... Potom se rozhodl schovat se na azylové území jak jistě víš, to se stalo jeho vězením. Nebyl ale zdaleka jediný, který tam skončil. Všichni neposlušní a odpůrci režimu se octli v zemi odříznuté od zbytku světa. Ale to vše jistě víš," odmlčela jsem se abych zvýraznila vážnost následující věty, ,,A zároveň je to vše, co vědět potřebuješ." Ukončila jsem záměrně naši malou debatu.
Do stanice jsme došli až za tmy. Byly nádherně vidět hvězdy a bledě osvěcovaly poušť.
Když jsme vstoupili dovnitř, Gerard zopakoval svá gesta. Odložení klobouku a ležérní zasednutí k barové židli.
Vypil svou whiskey a bouchnul do stolu. Vřelé mumlání návštěvníků náhle ustalo a všichni své pohledy přesměrovali na něj, majitele.
,,Přátelé.." Posunul si kovbojský klobouk a pousmál se. ,,Pamatujeste si ještě na Ivy?"
,,Joo to je ta holčička, která ze sebe dělala lovkyni!" Vzkřikl někdo z davu.
Upřímně jsem v té chvíli ztratila řeč a v žilách mi přestala kolovat krev. Co to dělá? Může si tohle vůbec dovolit?
,,Ne. To není ona. Je to ta, která o sobě mluvila jako o lovkyni a vy jste ji odbili. Proč vlastně? Snad proto, že je to žena?"
Nebylo slyšet ani jednoho plného hlasu. Všichni si ale něco zaujatě špitali.
,,Pánové!!" Prásknul Gerard znovu do baru.
Když získal pozornost všech přítomných, hodil na stůl celé torso laně, kterou jsem dřív polapila.
,,Ger-" pípla jsem.
,,Připijme nyní na budoucí zdary této mladé, nadějné bojovnice a ochranitelky našeho klidného spánku. Ať žije." Pozvednul zbytek druhé whiskey a pod obočím jsem zahlédla jeho zkoumavý pohled. Usmála jsem se. Chtěla jsem mu udělat radost, ale vlastně jsem mu vůbec nevěřila. Popravdě čím dál tím míň. Něco mi říká, že měl v tom lese jiné úmysly. Už se ho bohužel nezeptám. V malém dřevěném srubu zavládlo všeobecné veselí. Jeden zapíjel smrt druhého.
Po chvíli civění do nikam jsem zaťukala na bar a poručila jsem si mojito. První doušek mátového blaha mnou proplul rychle a začal plnit můj prázdný žaludek.
Viděla jsem, jak Gerard sjednává přípravu večeře. Byla to má laň... Nicméně kdyby jí nebylo, nezískala bych takový obdiv. Jeden po druhém za mnou přicházeli jak věrní štamgasti, tak poutníci, každý s jiným cílem.
,,Odvedla jsi dobrou práci, zlato." Promluvil na mě známý hlas. Pomalu jsem se otočila.
,,Co prosím?" Polkla jsem
,,Gerarde?" Dodala jsem rychle, abych se přesvědčila, že neblouzním a skutečně za mnou stojí on.
,,Nechtěla bys nahoru?"
Několikrát jsem na něj nechápavě zamrkala. Nadechla jsem se. I ve všudypřítomném pachu alkoholu jsem dokázala rozpoznat přebytek Jacka Daniel'se.
,,Jdi si raději odpočinout..." Zamumlala jsem přiškrceným hlasem. Jak já tohle nesnáším...
,,Ale Ivy, noc je ještě mladá. Hvězdičky na n-" jeho vysoce svůdný proslov zabrzdila v půli facka.
Zvedla jsem se s vrznutím od stolu a svižným krokem vykročila do lidmi zaplněné chodby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama