Štěstí- 3. Kapitola

16. prosince 2014 v 8:43 | Kristiina |  Štěstí
Tak na to přeci jen došlo :D Je tu další kapitola Štěstí. Momentálně pracuji na páté, která už je téměř hotová. Musím si nějak poradit s rozvrhnutím děje. Brzy udělám nějakou menší informačku o přítomných i budoucích plánech. Přeji tedy příjemné čtení a moc se neděste nové postavy :D on nekouše... Možná...


Těžce se mi dýchalo. Vzduch byl hustý a těžký.. K čemu to tu vlastně došlo? Co se děje?
Nechtělo se mi vydat zpět ten malý díl kyslíku z mých plic. Běžela jsem koridorem do umýváren. Světla nade mnou jiskřila, ale nevšímala jsem si toho. Koneckonců když se v jednom ze srubů začne kouřit a lidé se začnou bavit..je pozoruhodné, že je pořád tak populární...
,,Ivy?"
,,Vypadni ode mě, Gerarde. "
,,Notak.. Dej mi šanci."
,,Tohle.. Uh. Ne! Jsi opilej...budeš tohohle zítra ráno litovat." Křikla jsem a rozrazila dveře prolezlé rzí.
Měla jsem pocit, že za nimi slyším tiché zklamané "ale". Nechtěla jsem ho ale slyšet. Nechtěla jsem na to prokleté slovo ani myslet.
Přerušila jsem všechny zvuky tekoucí vodou, kterou jsem si chrstla na obličej. Do očí mi vtryskly slzy. Tohle už trvá moc dlouho. Má cesta je nekonečná a nemám zaručené, že ho zase uvidím. Začala jsem hořce plakat. Všechna řasenka a ostatní make up se na mě rozpustily a stékaly ve stejných pramenech jako voda, kterou jsem se snažila omýt pociťovanou bolest. Nemohla jsem dýchat. Bolela mne žebra od veškerého tlaku, kterým jsem na ně působila pokaždé, když jsem se prudce nadechla. Nemohla jsem to zastavit. Nikdo mě neslyšel a nevěděl o mně. Byla jsem hrdinka večera, ale najednou... Jsem nicka.
,,Heaven help me..." Zašeptala jsem roztřeseným hlasem.
Zvedla jsem hlavu a začala si upravovat vlasy.
Něco se za mnou hnulo. Cítila jsem za sebou závan větru. Jen sotva znatelný pohyb... A zase.
,,Ivy..." Zašeptal někdo.
,,Ivy....."
Ty smysly, které mne nikdy nezradily teď vypovídaly službu. Najednou jsem ztratila rovnováhu a spadla celou vahou na záda. Ležela jsem rovně. Svět se točil a já nebyla schopná ani pohybu ani volání o pomoc. Něco jako by můj krk rukou udržovalo na zemi.
,,To co děláš není správné.." Syčel mi někdo do ucha.
Odpovídala jsem jen přiškrceným polohlasem. ,,Kdo," zalapání po novém dechu, ,,jsi?"
,,Víš až moc dobře, kdo jsem. Jsem tu, abych usměrnil tvá marná snažení dostat se do Svitshe."
A v ten moment jsem neměla hrdlo sevřené jen jeho škrcením, ale přívod vzduchu mi zamezovala i představa toho, že se nikdy nedostanu do cíle. Mé děravé srdce už nikdy nebude naplněné láskou. A pak už jsem nevnímala nic. Ztratila jsem nad sebou kontrolu a upadla do hlubokého komatického spánku.
Procházela jsem bíle osvětlenou chodbou neznámého kláštera vystavěného v goticko romantickém stylu. Za okenicemi bylo také bílo. Šla jsem dál. Dlouhá chodba nevyhlížela konce. A náhle se v podlaze objevila černá propast zející stejnou prázdnotou jako prostor za zdmi. Každá prázdnota však byla jiná. Kde byste hledali víc zkaženosti? V bílém nebo černém prázdnu? Vždyť... Je to prázdno. Jak je možné, že jedna a ta samá věc lidem přináší úplně jiné pocity?
Roztáhla jsem ruce a padala a padala střemhlav dolů. Měla jsem pocit, jakoby na mne zíralo tisícero očí, ale bylo to jen zdání. Plachtila jsem tmou za svištění bílých šatů.
Náraz. Svět byl najednou zpomalený. Odrazila jsem se a dopadla znova, tentokrát na lopatky. Párkrát jsem zamžourala do oslepující záře, ale neudržela jsem oči na dlouho otevřené a s tichým, slabým echoickým vzdechem mě pohltila černota.
Procitla jsem na měkké, bíle povlečené posteli. Co se děje? Co se stalo? Kde... Ach, jsem pořád ve stejném srubu, alespoň že tak. Snažila jsem se pohnout, ale dost dobře to nešlo. Končetiny jsem měla ztuhlé a nic na mně se nehodlalo hýbat. Přinutila jsem se zvednout ruku, abych si protřela oči. Když už jsem se dostatečně probrala, vzepřela jsem se na loktech a zvedla se do polosedu. V rohu místnosti seděla černá postava. Leknutím jsem málem vykřikla, ale zastavila jsem řev a vydala jen vylekaný hrdelní zvuk. Sedla jsem si vzpřímeně a pozorovala kout s větší precizností. Na plastové židli, kterými byly vybavené všechny stanice se krčila černá svraštělá postava se žhnoucíma bílýma očima. Přejela jsem to celé pohledem a se zatajeným dechem vyčkávala, co se bude dít. Po chvíli začala temná kreatura povstávat a čím blíže ke mně byla, tím lépe vypadala. Než jsem se nadála, stál nad mou postelí bledý, hnědovlasý hoch a zkoumal mé oči.
,,A.... Ahoj?" Osmělila jsem se nakonec já jako první.
Ucukl. Pozvedl obočí.
,,Já jsem Ivy." Představila jsem se.
,,Shimmer.." Zahuhlal jen tak, aby se neřeklo, ale pokračoval v observaci bílého povlečení, které jsem krěčovitě svírala štíhlými prsty.
,,Kdo jste?" Zeptala jsem se.
Nechápavě na mě civěl, jakoby se na tuhle otázku dalo odpovědět tím nejtriviálnějším úkonem, ale já ho neviděla.
,,Nepamatuješ si mě?" Tázal se zklamaně. Zatěkal očima.
,,Omlouvám se, ale ne." Zatřásla jsem hlavou.
,,Hmm. Zajímavé... Vidíš mě?" Ptal se znovu stejným způsobem.
,,Ano." Odpověděla jsem s lehkým náznakem otázky. Co tím myslí, jestli ho vidím?
,,Já jsem ten, který by se měl omlouvat. Byl jsem vyslán z Washingtonu jako zastrašení, ale ty nevypadáš, že by ses bála. Asi to myslíš vážně. Proč se chceš dostat do Svitche?" Zahltil mne informacemi.
,,A to jako myslíte, že vám všechno vykokrhám? Nikdy předtím jsem vás neviděla.." Odsekla jsem naštvaně.
,,To určitě ne. Chápu, že se cítíš napadená, ale můžu ti pomoct. Už pro ně nechci dělat. Jsem psanec, stejně jako ten, za kterým jdeš."
,,Včera jste mě málem uškrtil. Jak vám mám teď věřit?" Vykřikla jsem rozhořčeně. Vstala jsem z postele a mířila do koupelny v oblečení, v kterém jsem včera upadla na zem v dolní koupelně. Byla jsem zezadu špinavá od nějaké hlíny. Nejspíš se na podlahu umývárny dostala z bot, ale nebyla bych si tíma až tak jistá.
Přes zvuk tekoucí vody jsem jen těžko rozpoznávala slova.
,,Chci tě varovat před nebezpečím, které na tvé cestě číhá, Ivy. Nemyslím si, že je vhodné pokračovat. Alespoň prozatím."
,,Hele, Shimone nebo Chicago nebo jak že ses to jmenoval," zastavila jsem proud vody v umyvadle a vydala se svižně zpět do pokoje převléci se, ,,Nemáš žádné právo vstupovat do mých osobních svobod a rozhodnutí. Chápu, že jsi vyslaný samotným Washingtonem a kdesi cosi, ale tohle je můj život." Ukázala jsem na něj prstem. ,,A ty! Ty mi do něj nebudeš zasahovat, pokud mi nechceš pomoct." Odkráčela jsem ke kurfru a vytáhla čisté oblečení. Vypadá, že změnu z vykání na tykání zaregistroval, nicméně ji pokorně přijal a s trpělivým pohledem znovu promluvil.
,,Ale ty to nechápeš, Ivy. Já tohle musel udělat. A nemusel jsem za tebou teď vůbec přijít. A abys věděla, chci ti pomoct. Proto tu jsem." Založil si ruce na hrudník.
Odstrčila jsem ho a mířila k šatníku. Po delší prodlevě naplněné zničujícím znatelným tokem myšlenek jsem se obrátila, už oblečená do zelené kostkované košile a položila ruce v bok.
,,Hele, ať už byly tvé úmysly jakékoli, málem jsi mě zardousil a nezlob se, tomu dávám docela velkou váhu, když mě někdo chce zabít."
,,Ale já musel! A nechtěl jsem tě zabít. Kdybych chtěl, udělal jsem to." Usmál se spiklenecky.
Vlastně nechápu, proč se o svůj život tak moc starám. V dnešní době přelidnění a nedostatku má jeden ubohý živůtek cenu staré bačkory.
,,No dobře. Budu předpokládat, že tvůj úmysl není mě zabít. Co tedy chceš?" Přimhouřila jsem nedůvěřivě oči.
Sklopil zrak a hledal správná slova. ,,Utíkám. Nechápeš?" Blesklo se v jeho moudrých očích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama