Final Chapter

16. března 2015 v 20:55 | Kristiina |  Chapters
Malý kousek nahé bláznovy duše...

Final Chapter
Ne, ty to nemůžeš prostě ocenit. Musíš na tom hledat každou titěrnou chybičku a vyžíváš se v tom, víš? Nic nepřijímáš, vším neznámým opovrhuješ. Pamatuješ si, když jsi mě poprvé uviděl v copu? Jen jsi to zkritizoval. Není to dobré. Takhle jsem si to nepředstavoval. Nepoznávám tě. To vše jsi řekl. Hádej co? To já nepoznávala tebe. Mohl jsi to ještě korunovat tím tvým slavným "viděl jsem lepší". Ale to bys ty stejně neudělal. Je to jediné cos od té své rodiny nepochytil. A proč? Protože nemáš vlastní názor. Neviděl jsi vlastně ještě vůbec nic. Ze světa znáš jen svůj pokoj a blízké okolí místa, kde žiješ a i to málo sám kritizuješ a necháš jiné jej kritizovat. Ničeho si nevážíš, nic ti není dost dobré. Já nejsem dost hezky oblečená, venku není dost hezky abychom šli spolu ven. Tak víš co? Zašlo to moc daleko, drahý.
Sehla jsem se pro kudlu, která mi bohužel nerozhodností a třesoucíma se rukama proklouzla na zem. Jak patetické...Teď už to není vtip. Nic z toho, cos řekl už není vtip. Začíná ti to docházet, blbečku? Jsi jen bezvýznamná nicka. Ošklivá skvrna, co hyzdí ubrus jímž se trochu naivně pyšní naše společnost. Vtipkoval jsi o jiných lidech. Jak už jsem dříve vyjádřila, jsi nepřejícný a děsně rád soudíš. Je to u tebe chorobné. Podívej, ta má ale... Různé obměny této fráze jsem od tebe slýchala každý den, možná bych slýchala káždou hodinu, kdybychom se neodloučili do práce. Dosud jsem nepochopila, jestli to od tebe byl projev uznání, znechucení nebo jen prázdné konstatování. Nechci to zjišťovat. Zklamal bys mě. A těch zklamání s tebou už bylo moc. Už si nemůžu dovolit se jimi zatěžovat. Zklamal jsi mě, když ses přestal učit. Začal jsi jen tak ignorovat učitele. Proč? Protože to dělali všichni ostatní. Od malička ti muselo být vštěpováno, jak je to v té škole ošklivé a že paní učitelky jsou jen další tvou hadrovou panenkou. Myslel sis, že se školou můžeš prostě praštit, ale to ses mýlil. A tak jsi přinášel svým rodičům zklamání domů každý večer, když ses objevil zlitý ve dveřích. Studoval jsi, to ano. Ale dobře nikdy. Neučil ses. Proč bys taky měl? Tobě stačilo projít. Sobecky sis takhle proplouval životem a užíval si všech těch středoškolských a vysokoškolských rozmarů. Když tu místo abys konečně začal svým rodičům pomáhat ty, místo toho aby se karta obrátila, se stalo naprosto očekávané. Nikam tě nevzali. Stal ses příživníkem. Ošklivým parazitem o kterém se nemluví, ale každý o něm ví. Tvoji rodiče jsou společenští lidé. Rádi tě brali do opery nebo do divadla. Nikdy jsi to neocenil. Neocenil jsi ani jejich dovolené za tisícovky daleko odsud. Nic sis neodnesl. Možná tak pár čísel na cizinky, které jsi tam potkal a užil si s nimi. A takhle to pokračovalo dál a dál. Nezajímala bych se o to, ale tvý rodiče mě chtěli vídat. Nedivím se jim. Byla jsem pro ně, jak řekl tvůj otec, dcera, kterou nikdy neměli.
Musela jsem bohužel vídat i tebe. Každý den ti minimálně stisknout ruku. Snažila jsem se tě upozornit na tvou neomalenost vůči všem kolem tebe, ale tys to vždy bral jako přirozenou věc. Nezměníš se. Nezměníš svůj názor. Nikdo tě už nemá nejmenší šanci změnit.
Ohlédla jsem se. Široko daleko nikdo. Za námi bylo velké prosklené okno vedoucí na balkón. Notak, ty se snad bojíš? To mě dojímá. Po tolika letech, cos bral lidem jejich duše. Bral jsi jim jejich životy, okrádal je o budoucnost... A stejně jsi vyděšený jako malé dítě. Tak už se zastav. Je to neodvratné. Tvé utrpení jednou provždy skončí.
Přejela jsem ukazovákem po ostří jakmile jsem svou oběť narvala až do kouta. ,,Game over, Xaviere."
Polknul.
,,Proč tohle děláš? Stejně mě nezabiješ."
,,Vsadíš se, zlatíčko, vsadíš?" Zasyčela jsem mu něžně do ucha, než jsem mu protrhla hrudník špičkou kuchyňského nože.
Normálně byste takovýhle popis našli na začátku, ale dnes ne. Heh... Přidala jsem tuhle povídku, abych zaplnila mezeru a ještě z jednoho důvodu. Tenhle blog si vedu i pro sebe. Chci mít srovnání, jak jsem psala před rokem a jak píšu teď. Tohle bylo napsané 14. března 2014, tedy skoro na den přesně před rokem. Momentálně píšu povídku pesimistického rázu, něco na tenhle způsob, ale pevně doufám, že lepší :D Brzy ji přidám. Pokud tedy bude schválena odbornou porotou :)
zatím se loučím.
Jackie xx
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama