BLANK CHAPTER

28. května 2015 v 16:15 | Kristiina |  Chapters
BLANK CHAPTER je volné pokračování Final Chapter, ovšem s jinými hrdiny. Byla napsána o rok později a doufám, že se to podepíše na stylu a vyspělosti mého psaní.
Prosím o schovívavost ohledně faktů. Povídka by sice měla zapadat do období přibližně před 30 lety v oblasti Moskvy, nicméně bude lepší, když si představíte spíše alternativní realitu a do ní zasadíte níže vykreslený příběh :) Děj se vyvíjí, mění a čtenáři se dotváří během této i další kapitoly (New Chapter), která je nyní "v dílně". :)
To by bylo vše, další info uveřejním za nedlouho v krátké informačce.
Příjemný zážitek a nějaký ten mráz po zádech přeje Mikey ...
Noční ulice. Na ospale vzhlížející škatulkové domy dopadá bledé měsíční světlo a odráží se i v loužích, které napáchala odpolední přeháňka. Jdu tichem a kroky se vrací k mým uším ozvěnou. Rozhlédla jsem se, přešla ulici a při té příležitosti se zahleděla na budovatelskou architekturu dvacátého století, která mě nyní už půl roku obklopovala. Vzbuzovala tak krásně svíravý pocit. Vždy, když jsem se zaměřila na svět, ve kterém žiji, stáhl se mi žaludek, ale od té doby, co žiji tady v zapadlém koutě Moskvy, už zní oranžový panelák jako vrchol luxusu. Uchechtla jsem se. Jak jsem jen mohla spadnout tak nízko? Hned vzápětí jsem si za tuhle otázku hodlala dát facku. Neklesla jsem. Ba možná jsem si i polepšila. Koneckonců nic není černobílé a i úzkostně vypadající stavby stále slouží tak, jak mají. Tedy... Stojí. Ano, to je lepší vyjádření. Ty stavby stojí, netřesou se po většinu času v základech a pojmou i několik stovek lidí. A to je v přelidněných slumech výhoda.
Zamyšleně jsem kráčela ke svému cíli. Byla jsem životem naučena mít zlomené srdce a také srdce umět lámat. Tenhle svět je nelítostný, krutý a nikdo z nás se v něm nevyzná. Všichni jsme jím bičováni, učeni poslušnosti, zásadám, zákonům. Ale co když se někdo utrhne? Není to pak vlastně pouhý krůček ve vývoji? Nový schod v evoluci lidstva?
Vyšší moc se nás zoufale snaží držet při zemi. Všichni ve svých vyznačených kolejích.
Nevšímáme si jak ničíme svět, ve kterém žijeme. Nevšímáme si vůbec té veškeré špíny, která hyzdí naše milovaná místa. Ošklivost tohoto světa hyzdí tváře našich dětí a hyzdí tváře nás. Všichni nosíme naše břemena a každý ukrývá jizvy vytvořené minulostí. Skrýváme se v davu. Procházíme přelidněnými ulicemi a míjíme nejrůznější lidi. Politiky, génie, slavné osobnosti, vrahy, psychopaty... A je nám to jedno. Někdo přeci myslí za nás. Jistě. Někdo to za nás udělá.
Hodiny odbily první hodinu ranní. Zvuk mých podpatků klapajících o chodník plnil ulici. Jednotvárná atmosféra mě sužovala víc a víc. Už abych byla u tebe, Vladimíre. Už už chci hladit tvou krásnou tvář a laskat tvé neposedné vlasy.
Stala jsem se otrokem tvé lásky. Navždy jsi spoutal mé srdce nedobytnými řetězy. Jen s pomyšlením na tebe se mi tepová frekvence divoce zvyšuje a tvůj vybledlý obraz v mé hlavě mě popohání dál. Prodírám se pro tebe temnými zákoutími Moskvy a přemýšlím, jaké by to bylo žít spolu. Jaké by to jen bylo, kdybychom mohli znovu být šťastní a naše láska nebyla zakázaná, zapovězená a lidmi zatracovaná? Jsi až tak nedosažitelný? Pro pouhou dívku moc dobrý. Věřila jsem v to. Ale i tak ses mi zdál dokonalý. Přes varování příbuzných tvých i mých ses mi zalíbil. Byli jsme spolu vždy šťastní, můj milý, tak proč ses rozhodl ji před lety mě opustit? Proč jsi chtěl být další v řadě těch, co odkráčí s kusem mého srdce?
Pamatuji si tvá slova. Tvá moudrá a podivuhodně krásná sdělení. Pocity ztvárněné do vět, vyřčené tvými bledými, chladnými rty. Ne vždy však byly chladné. Když jsem se ti posadila na klín a seděli jsme v objetí v tom velkém hnědém ušáku, který teď dýchá prach někde na půdě, pookřál jsi. Tvůj formální vzhled odešel a žil jsi jen pro mě a pro ten moment, kterým jsme byli požehnáni. Za našimi zády postávala lampa zakrytá hnědým stínidlem s bílou krajkou a žhnula do noci svým umělým světlem. Vytvářela stíny. Vždy mě fascinovaly dokonalé obrysy stínů našich propletených rukou. Vždy se do mé mysli vkrádala tužba obkreslit je na zeď a užívat si krásu něžného pletence i ve dne. I ty jsi chtěl naši ladnou siluetu uchránit před třeštivým ranním světlem a tak jsme nezřídka zatahovali těžké závěsy s třásněmi až na podlahu, jen abychom mohli déle až do svítání spatřovat krásu tmy a obdivovat stín, perfektně ostrý, nehybný, jako nějaké sousoší. Sochy vytesané do nejpevnějšího, věčného kamene mistrem svého řemesla. Chtěli jsme zanechat věčný odkaz...
Tohle místo si taky pamatuji. Mlčenlivá nízká bílá zeď, kolem které jsme šli a mohli mluvit a mluvit hodiny. Za ní se v pouličním světle rozmazaném jemným mlžným příkryvem rýsovaly siluety křivých větví starých suchých stromů. Noc byla tak černá, že mě celou zahalila, omámila a vehnala do spárů vlastních temných bludů. Díky tmě vynikly hvězdy, ale zároveň nebylo téměř vidět, co se skrývá za nedalekýmu stromy.
Povzdechla jsem si. Čtvrt na dvě. Dojdu k tobě až ráno, můj milovaný. Pozdě, ale přeci. Budu nečekaný host? Nebo snad dlouho očekávaná návštěva? Co když tě mé oči přistihnou v nevhodnou dobu? Máš jinou ženu, můj drahý? Sním jen o tobě a když bdím, mé srdce nese obrovskou zátěž. Tak dlouho jsem už nespatřila tvé krásné oči! Vždy mě zcela pohltí. Při pomyšlení na tebe cítím, jak roztává led kolem mého srdce a do mého těla se vlévá hořkost a do úst toxická pachuť levných cigaret, jež se uvolňuje ze své skrýše v prožraných plicích. První minuty s tebou cítím kámen opadávající z mého srdce. Je to... Je to úžasný pocit. Jakobych se zbavovala betonu, který mi držel hrudník u sebe a bránil volně dýchat. Kolem mne zavane pach roztaveného asfaltu a popraskané rty si zastesknou po další dávce nikotinu. Ale pak se ve mně něco zlomí. Jakobys uvolnil těžké okovy sužující obě má zápěstí. Ty jsi můj zachránce a navždy jím budeš. Dlužím ti život a vděčím ti za své srdce, volnost a hrdost. Ano, hrdost. Díky tobě jsem na sebe hrdá. Jsem zároveň pyšná na každého Moskevčana, který trpí tohle peklo poseté ocelovými konstrukcemi spolu se mnou a bojuje proti němu. Prohráváme svůj boj s větrnými mlýny. Jediný únik je střemhlav pryč. Všude čeká zářnější budoucnost než zde. Budoucnost, budoucnost, naše společná budoucnost, můj milý. Jaká asi je? Je zde šance na lepší zítřky? Oba v sobě nosíme minulost plnou zármutku, ale i žhnoucí oheň dřímající tiše v našem nitru. Naše ohně čekají na další jiskru. Oba potřebujeme motivaci a právě proto mé šlépěje směřují k tobě. Ty jsi má naděje a já pevně doufám, že to platí vzájemně. Tak moc doufám, že jsi v pořádku. Modlím se za to.
Ukápla mi osamocená slza. Zaleskla se v světle pouliční lampy, ale dlouho se neudržela a skápla z líčka neznámo kam. Nebyla podstatná. Důležitější byl můj strach o tebe. Strach přiživovaný povídačkami, jež se o tobě šířily. O Vladimíru, tom pobudovi, který se k nikomu nechová hezky a sotva někdy vystrčí paty ze své malé azbestové králíkárny. Tu jsem ji zahlédla. Budova zdánlivě stejná jako všechny ostatní, odlišná jen jedním titěrným detailem. Mé srdce se divoce rozbušilo. Znovu jsem zkontrolovala hodinky a čas na nich byl 1:26. Digitální cifřičky poblikávaly na obrazovce a upozorňovaly, že v tuhle dobu se má spát. Zaváhala jsem. 1:27. Shrnula jsem si rukáv přes hodinky, abych na ně už nemohla koukat. Čas se zdál utíkat ještě pomaleji než ve skutečnosti.
Přešlapovala jsem před vchodem z nohy na nohu.
Budu přijata s otevřenou náručí nebo krutě odkopnuta jako tenkrát? Vladimíre... Chtěla jsem zakoktat tvé jméno, ale mám moc sucho v krku.
Vrhla jsem dlouhý pohled na zvonky. Všechny byly polepené stejně dlouhým a širokým kusem bílého papíru. Tvé jméno bylo vytištěno na zažloutlý papír a samotný inkoust byl časem rozpit. Sled písmenek v azbuce mne paralyzoval.
Nádech, výdech. Oklepala jsem se. Od úst vystoupal obláček mlhy a rozpustil se do nicoty. Udělám to. Pro jistotu jsem znovu zkontrolovala hodinky- 1:29.
Můj prst si probojoval cestu k černému tlačítku a zatlačil. S tím tlakem, který jsem vynaložila odešel poslední kus zdravého rozumu. Moje srdce se splašilo, můj dech jakbysmet.
Nejdřív se nic nedělo. Stála jsem tichá jako pěna před domem a snažila se nevydat hlásku.
Klid noci. Nádherné ticho, které mě momentálně dohánělo k šílenství. Ve zvonku se ozvalo spásné zachrčení a po pár vteřinách se rozezněl ulicí bzučící zvuk. Zatlačila jsem do dveří a vešla. Než jsem za sebou nechala zapadnout dveře, všimla jsem si, že měsíc zakryl mrak, takže tma venku se zdála ještě o něco tmavší. A tma a ticho panovali svou krutovládou i na chodbě, na schodech a v neposlední řadě ve mně. Někde ve vyšším patře se otevřely dveře a někdo stiskl vypínač světla. Klinutí se rozlehlo ozvěnou po paneláku a já stoupala výš a výš. Klepou se mi ruce. Mám sevřený žaludek a dech zatajený jak jen to jde. Musím se prudce nadechnout když zjistím, že už jen jedno patro zbývá do prosvětlené chodby. Jen pár schůdků a znovu spatřím tvůj obličej.
Našlápla jsem těžkopádně na poslední schod, nadechla se zhluboka a zabočila za roh.
,,Vladimír." Vyřkla jsem tvé jméno.
V tvém výrazu bylo prázdno. Tvé oči nebyly zdaleka tak jiskrné, jako před tou dlouhou dobou, co jsme se neviděli.
Přimhouřila jsem oči a přeměřila si muže, který stál přede mnou pohledem. Co jsem čekala? Nečekaná schůzka v půl druhé ráno po letech nevídání se.
,,Vladi...mír..." Koktám znovu tvé jméno a po špičkách se zatajeným dechem se přibližuji.
Na co myslíš, můj drahý? Co se ti honí v hlavě? Nepoznáváš mě snad? Nebo ti naháním strach?
,,Co tu děláš?" Dostala jsem první otázku.
Pokrčila jsem rameny a s kameným výrazem našlapovala houpavými kroky. ,,Nevím.. Co bych tu měla dělat? Myslela jsem, že jsem zvaný host." Dala jsem důraz na slovo zvaný.
,,Ach ano. Dlouho očekávaný. Ale teď? V tuhle dobu?" Zaleskly se ti oči. Čím to je? Slzy?
Možná ano. Možná to, co se lesklo v tvých očích byly slzy. Ale do jisté míry jsem byla přesvědčena, že v tvých očích vidím žár. A právě tento žár, tenhle plamen, jenž tkvěl v tvém nitru, ten mě přiměl tě milovat. A nyní jsem znovu strnula. Jakmile jsi svýma očima pronikl do těch mých, jakobych už teď cítila tvou těsnou blízkost. Jen jedním pohledem jsi ve mě probudil dlouho nepoznanou vášeň.
,,Kdy jindy jsem měla přijít? Ty roky bez tebe jsou nesnesitelné! Už je mi jedno, že jsi ohrožen a že já budu ohrožena, když s tebou budu žít! Je mi to všechno jedno, protože jen ty jsi ten, na koho se vyplatí počkat pět let. Ale dál už to nevydržím. Prosím, vezmi mě k sobě. Odevzdám se ti, budu plně v tvé moci. Jen mi dovol každý den hladit tvou tvář a líbat tě vášnivě i láskyplně. Dej mi své svolení být znovu šťastná. Můžeme opustit tohle místo. Hodit za hlavu povinnosti a začít nový život." Vyhrkla jsem v momentě, kdys zvědavě naklonil hlavu a tvé oči mě rentgenovaly nesnesitelným způsobem. Musela jsem se přemoct. Potlačit vše, co říká ne a říct sama sobě a hlavně nám ano. Přerývaně jsem dýchala.
Uvědomuji si, že jsem přitáhla s prázdnou. Ale také nemám co nabídnout. Vše, co mám, zbytky mého srdce a útržky mého života patří tobě.
,,Pojď dovnitř." Rozzvoní se najednou tvůj hlas a vytrhne mě z přemýšlení. Bylo to jako dostat facku, ale velice příjemnou. Po chvíli si uvědomíte, že vás ta bolest v srdci a ten šum v uších kvůli tichu dohání k šílenství a jediným mým vysvobozením je hlas. Zvuk. Rána. Pozvedla jsem oči. Stál jsi blíže ke mně než předtím. Trochu jsem ucukla a dech se mi zničeho nic zvednul. Koukala jsem na tebe plně otevřenýma očima a čekala na další pokyny. Věděla jsem předem, že se můj hlas bude chvět, ale přesto jsem se přemohla něco dalšího říct.
,,Děkuju."
Vešla jsem a Vladimír za mnou zavřel pomalým pohybem dveře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama