Young master

27. července 2015 v 21:41 | Kristiina |  Kuroshitsuji
Trochu delší povídka dopsaná v Anglii, prvního května. Je SFW, ale předem se omlouvám za chyby. Jako spisovatel stále nejsem dokonalý.
Velký dík patří mému zázraku z pekel. Jen jeho přítomnost mě dokáže inspirovat k něčemu se šťastným koncem, ale zároveň s vykreslenou částí o Cielově nebohé, zraněné duši. Ach, asi jsem vždy byla na složitější povahy...
Od prvního května uplynula dlouhá doba, ale já jsem takovej posera, že to zveřejňuji až teď. Vypískání z publika netřeba. Ehm...Možná se tahle povídka povedla, ale to už záleží na úsudku samotného čtenáře. Přeji příjemné čtení.
(Pro atmosféru je zde možnost hudebního doprovodu, vhodné spíše k vážným scénám:



Young Master

Byl nádherný den. Za okny Phantomhiveského hrabství svítilo slunce a vše se lesklo čistotou. Služebnictvo poklízelo na zahradě a směle probíralo situaci společnosti svého pána.
,,Sebastian mi prozradil, že chystá něco nového. Prý vlastní nápad. Chce ho podle vlastních slov nejdříve předložit mladému pánovi a ten by pak recept doporučil Tanakovi. Co si o tom myslíš?" Klábosil si sám pro sebe nadšeně Finny. Když se delší chvíli ozývalo jen šmikání jeho vlastních zahradnických nůžek, otočil se. ,,Meirin?" Oslovil služebnou tenkým hlasem. ,,Ah! Finny, p-promiň! Zabrala jsem se do toho. O čempak jsi to mluvil?" Vykoktala Meirin svým obvyklým roztěkaným způsobem. ,,Hmm... Ale nic. Zajímalo by mne, co asi ti dva právě dělají."
Místností zněla ladná taneční hudba hraná na housle. Smyčec třel o struny a rozechvíval je, aby hrály. Dlouhé prsty v bílé rukavičce byly elegantně a uvolněně položeny na žabce. Když Sebastian hrál, měl oči zásadně zavřené, ale tu a tam je otevřel, aby se neřeklo a také aby spozoroval výraz v obličeji svého pána. To potom jeho rudé démonické oči plály jen pro Cielovo potěšení a rty pevně stisknuté k sobě z maximálního soustředění se pomalu zatáčely víc a víc do tajemného úsměvu.
Když zcela dozněl finální dvojhmatový tón, sluha zvednul žíně od nástroje a oboje úhledně odložil do černého pouzdra. Nato přikráčel k Cielovu pracovnímu stolu. Mladému lordovi se nejspíš honilo hlavou tisíc myšlenek najednou.
,,Bude se servírovat čaj, mladý pane."
Meirin si posunula brýle na nose a dlouze se zadívala na Finnyho. Pak slezla ze žebříku a postavila si ho kousek dál od zarovnaného místa. Vyšplhala se zpět na původní pozici a znovu začala stříhat jehličnan.
,,Jsem si jistá, že se dobře baví, Finny. Koneckonců..." Meirin si odkašlala a spiklenecky se usmála, aby lépe imitovala temného služebníka. ,,Je to nějaký komorník." Dodal třetí služebný, aniž by věděl o čem byla řeč. Všichni tři se dali do smíchu.
,,Chtěl jsem s vámi projednat jednu věc..." Ohlásil Sebastian a ani na vteřinu nezměnil tón hlasu.
Hlava Phantomhiveského sídla jen přikývla a vydala neurčitý hrdelní zvuk.
,,Na předměstí se vyskytl případ, o který byste se možná mohl zajímat." mluvil komorník zatímco se hrneček na zeleném podšálku se zlatým lemem lehce třásl a poskakoval pod náporem tekoucího nápoje. Ciel zadumaně pozoroval kouř stoupající od hrnku. Spletl prsty a založil si obě ruce pod bradu. 
,,Co to je?" zamumlal hrabě po chvíli mlčení a poodsunul jednou rukou šálek čaje.
,, Černý čaj, milorde," zvednul démon nadšeně bradu,
,,Dalo by se říct, že černý čaj je něčím výjimečným, možná už jen proto, že pro přípravu čajových lístků, je potřeba čas a více práce než u ostatních čajů.
V Japonsku se černému čaji říká šóča.
Tento čaj je výjimečný svou chutí a velmi silnou vůní kterou si čajové lístky uchovávají i několik let... Jste spokojený?" když Sebastian domluvil, položil si pravou ruku na hrudník, uklonil se a s mírným úšklebkem čekal na reakci svého pána. Ten s hlasitým srknutím upil z hrnku a bez jakéhokoli zvratu v hlase či výrazu na tváři ohodnotil stroze sluhův výkon.
,,Dá se to." řekl.
,,Nyní, pane, k dnešnímu programu. Lid Londýna se bouří. Občané si mezi sebou šeptají zvěsti o tajemném zabijákovi brázdícím ulice. Od minulého úterý došlo k sedmi vraždám kolem toho samého místa." Sebastian se odmlčel, aby zkontroloval, zda se mladý Phantomhive dobře baví. Po odmlce doplnil: ,,Bývalá fara, nyní obchod s loutkami."
,,Loutky?" tázal se Ciel.
,,Ano," kývnul hlavou Sebastian, ,,Loutkáři se zde střídají z generace na generaci, z otce na syna se předává řemeslo. Ovšem do této budovy se loutky přesunuly až po vystavění nové fary asi 20 kilometrů severozápadně. Do té doby sídlili dělníci v jejich staré manufaktuře. Je teď už šest let opuštěná a byla připravená ke strhnutí, ale nějací aktivisté protestovali a tak z demolice sešlo." Sebastian se tvářil jako po většinu času neutrálně, ale když zapátral pohledem po Cielovi a uviděl jak jeho proslov ignoruje, v jeho očích se objevil postupně náznak rozhořčení z nezdvořilosti, ale poté i záludný spiklenecký úsměv, který každý tak rád napodoboval. Sebastian byl pro tyto své chvilkové záchvěvy lidskosti znám. Ve světě démonů jím pro to bylo opovrhováno, ale on neslevil. Byl pevně přesvědčený o dokonalosti chlapce, kterému slouží a který mu zároveň odměnou za tuto službu upsal svou špinavou duši.
,,Bocchan." Hlesl démon okouzleně.
Po deštivé ulici kráčely dvě postavy, obě zahalené do dlouhých kabátů. Přes hustý déšť nebylo slyšet mluvené slovo. Nebylo nutné se zaposlouchávat. Jediný zvuk tvořily těžké provazce vody padající rytmicky všude kolem osob, jež vyšlapovaly třpytivé louže. Působily jako zrcadla do jiného světa. Zlatavá světla živoucího města se třepotala na vodní hladině. Kapky vody na ně narážely a spojovaly se s nimi v dynamickém kruhovém tanci, který probíhal na povrchu kaluží.
Ciel přidal do kroku, Sebby jej poslušně následoval.
Cedule s názvy obchodů se zmítaly ve větru a i ta největší ulice náhle působila úzkostlivě, uzavřeně a temně. Nebe dodávalo všemu šedý zádumčivý nádech. Ve vzduchu bylo cítit ještě něco jiného než déšť, ale Ciel si nemohl vzpomenout, co jen to bylo. Ten zápach znal... 
Otočil se v dešti na podpatku. Kapky vody jej šlehaly přes tváře a kabát těžknul víc a víc jak promokal.
,,Sebastian." vyslovil sluhovo jméno až s přílišnou nadřazeností.
,,Ano, pane?" pousmál se tajemně démon. Oči se mu leskly a z vlasů mu crčela voda.
,,Co když loutkáři nejsou viníci?" 
Sebastian nechápavě pozvednul obličej.
,,Nemusíte o tom pochybovat, můj pane. Vše jsem již předem prověřil. Stačí když loutkaře zatkneme a očistíme tak-"
,,Z čeho usuzuješ, že jsou vinní z těch vražd?" skočil hrabě do řeči.
V Sebastianovu výrazu bylo znatelné opovržení. Jeho pán mu nevěřil...
,,Všechny oběti si v nedávné době koupili jeden z produktů a následovně se zůčastnili večírku pořádaného u příležitosti znovuotevření tohoto podniku vyrábějícího loutky. Většina zavražděných také nesouhlasilo s přebudováním fary na prodejnu loutek.
,,Dětinské... Pošetilé." vyrazil ze svého nitra Ciel Phantomhive s obvyklým odporem ke slovům, která měla vystihovat povahu obětí, ale někdy i zkrátka samotnou lidskou náturu, jakožto i společenské smýšlení, které je s lidskou logikou tolik spjaté. Byť mladý, tento lord rád tahal za špagáty loutek a i proto se o tento případ začal do hloubky zajímat. Přišlo mu fascinující propojení šňůrky a dřevěné končetiny.
,,Bocchan, měli bychom jít." vytrhl Sebastian Ciela ze snění.
,,Ee." zaskuhral Ciel rozhořčeně a dal se do svižného kroku s hlavou svěšenou.
Z loutkářského sídla zněla jemná hudba. Sílila, jak se k budově přibližovali. Harmonizovala s deštěm, ale když Ciel vzal za kliku na těžkých dveřích, vstoupil a zbavil se zvuků kapek dorážejících na tvrdý chodník, musel se znova a více zaposlouchat. Jednotlivé tóny se houpaly jako babí léto ve větru a jakoby pronikaly až do Cielova srdce, kde roztály a plně rozvinuly svou čarovnou moc. Ciel pohlédl na svého sluhu.
,,Co je tohle za maškarádu?" zhodnotil nakonec situaci.
Sebastian stál napřímený s kamenným pohledem.
,,Najdi je."
,,Yes, my lord." Zněla krátká odpověď pokorného sluhy.
Vyrazil jako blesk po schodech nahoru a pátral po známkách života, zatímco jeho pán prozkoumával pln obdivu interiér sídla. Všechny dveře byly z masivního borovicového dřeva, ostatní nábytek byl o něco tmavší. Nikde se neprášilo, všechny ubrusy, povlečení a prostírání byly dokonale rovné, bez jediného záhybu, či skvrny. Dobrá práce, pomyslel si Ciel procházejíc podél zdi přes celou místnost.
Ticho. Sebastian našlapoval neslyšně. Pomalu se přibližoval k pokoji, z nějž se linula půvabná houpavá melodie. Jak očekával, uprostřed pokoje stál stolek s gramofonem, na kterém tančila černá deska, pevně držená na místě ostrým drápem. Démon zavřel oči a nechal se unášet. Mohl si to dovolit, jelikož věděl přesně odkud nepřítel přijde. Deska se začala zasekávat, škobrtat a poskakovat na jednom místě. Z temného neosvětleného rohu se vynořila postava, doposud sedící na křesle.
,,Sebastian Michaelis." uchechtl se muž. Tvář měl skrytou plstěným, dětsky působícím kloboukem.
,,Drossel."
,,Nečekal jsem, že se ještě někdy setkáme."
uchechtl se Drossel.
,,Nečekal jsem, že taková chudinka jako ty přežije."
,,Ale notak...Nebuďme tentokrát nepřáteli. Snad sis nemyslel, že jsem udělal rozruch jen tak pro nic za nic."
,,Hm. To jistě ne." Sebastianovy koutky zacukaly, ale úsměv nevytvořily. Sarkasmem kypící démon byl schopný potlačit sebe samého a dále poslouchat, aniž by loutkaři zpřerážel blíže neurčený počet kostí.
Podivný prodejce přistoupil několika kroky až k démonovi a prohlížel si jeho bledou pleť ze všech stran. Sebastian se jen lhostejně rozhlížel po místnosti a snažil se najít záchytný bod, až ho bude potřeba.
,,Chci tobě a samosebou i tomu děťátku nabídnout menší obchod. V případě, že přijmeš, budu žádat protislužbu."
Phantomhiveský sluha svraštil obočí.
,,O co se jedná?" zeptal se po chvíli bez jakékoli emoce v hlase.
,,Můj drahý příteli, nabízím ti dvojí službu. Zaprvé..." roztančil se Drossel po místnosti, ,,Vyčistím Londýn od veškeré zločinnosti. Nebude vrahů, nebude lupičů, čistý vzduch..." Krok sun krok. Sebastian pořád se stejným podrážděným výrazem prkenně stál a poslouchal loutkářovy výhodné nabídky.
,,A zadruhé...Vymýtím církev. Dříve zde, jak jistě víš, bývala fara. Mám faráře i jeho ovečky obmotané kolem prstu... Co víc si přát, Sebastiane? Žádné nebezpečí, žádný útisk. Tvůj pán by tě určitě pochválil."
,,Mého pána znám lépe než ty," Sebastian se začal přibližovat k loutkaři, ,,Myslíš si snad, že kdybych všechno tohle měl zapotřebí, neudělal bych to sám?" 
Drossel se snažil zakrýt zklamání úsměvem. 
,,Škoda...Jaká to škoda, že tak moudrý muž jako ty nepřijal mou štědrou nabídku." Ve druhé větě již byl slyšet náznak něčeho dalšího. Z loutkářových očí vyzařovalo spiklenectví. Obrátil se k Sebastianovi zády, rozhodil kabát a lusknul prsty ve vzduchu.
,,Nedáváš mi na výběr, sluho." zasyčel a tasil katanu. Soběžně se zvukem vytaženého kovu se ze spodního patra ozval výkřik.
,,Bocchan!" Démon vykřikl a se zvýřením prachu se otočil k Drosselovi zády. Ten na nic nečekal a ohnal se po něm svou zbraní. Na zem dopadl kus černé látky. Zvednul jej do výše očí a spokojeně se zasmál. 
,,Utíkej, Sebastian!" zavolal na démona posměvačně. 
Schody do nižších pater se náhle zdály nekonečné. Světla zhasínala čím dál tím rychleji, až se Sebastian ocitl v naprosté temnotě a musel běžet dolů poslepu. Srdce mu bušilo jako nikdy předtím. Zoufalé bolestné výkřiky jeho mladého pána mu projížděly celým tělem a marně hledaly únik. Sebastian poprvé cítil strach. Kde je konec toho zatraceného schodiště? Bral schody po dvou, ale chodby a patra jakoby se periodicky opakovaly.
Uhodil pěstí do zdi a roztrousil tím zdivo po značném kusu salónku, v kterém se ocitl. Na druhém konci byl Ciel, svázaný silnými provazy.
Za komorníkovými zády se ozval dotěrný smích.
,,Však sis nemyslel, že mě přechytračíš, Sebby-chan." Zasmál se Drossel a houpavou chůzí přešel k démonovi. Když se vynořil před ním, držel v ruce jezdecký bič a tvářil se tajemně. Tedy.. Na primitiva jako byl on, se mu tahle akce docela vydařila. Sebastian se jen sarkasticky pousmál a vytrhl bič z loutkářových rukou. Ten, odhozený, dopadl na zem v úžasu a sledoval, jak věrný sluha běží ke svému pánovi.
Ciel se konečně dostal ze spoutání.
,,Sebastiane!" Prudce dýchal.
Sluha jen tázavě hleděl.
,,Ko...k-korose!!" Vykřikl lord z plných plic a hned zase zatnul zuby, aby vyrovnal nervové napnutí.
Sebastian nezaváhal. ,,Yes, my lord." Kývnul démon se spikleneckým úsměvem, chytil pevně mezi klouby všech prstů jeden nůž ze stolu a-
V novinách ještě ten den stálo, jaká zrádná spodina to zavítala do Londýna a ačkoli tato špína hyzdící pověst našeho města byla úspěšně eliminována, policie nekončí s hlídáním klidného spaní místních občanů.
Nad tím se Ciel mohl jen pohrdavě ušklíbnout.
Seděl ve svém křesle a míchal si dvěma prsty hrnek čaje. Usrkl a zabořil se hlavou do vysokého černého opěradla posetého šarlatovou látkou. Všude kolem něj bylo ticho. Těkal očima v prázdnu a pak prudce vstal, napřímil se a popošel pár kroků k oknu.
Sebastian. Jeho sluha.. Měl ho teď plnou hlavu. Nikdy by ho nenechal dát se špatnou cestou. Nebo snad ano? Jak může Ciel věřit démonovi?
,,Ningen." Zasýpal lord polohlasně. Přestože před pár minutami se jeho pracovna koupala ve slunečním svitu, teď se modré nebe proměnilo v jednotvárnou šeď. Uvědomoval si tolik věcí. Tolik věcí zvládl jen díky výpomoci démona. Kde bych byl bez něj? Ptal se sám sebe. V Cielových očích se začaly lesknout slzy. Šedivé nebe a samotářský život jej doháněli k šílenství. ,,Nejsem dost dobrý.. Nikdy... Nikdy nebudu to, co ty. Nebudu to, co ode mě čekáš. Nemohu... Já NEMŮŽU." Párkrát zavzlykal a zatřepotal řasami. Venku se zatahují mraky. Přijde déšť. ,,Nejsem bez tebe nic. Avšak pro tebe nejsem o moc víc!!!" Spadl na kolena. Vlasy mu spadly do očí. Prudce dýchal.
Jediný přeživší z rodu Phantomhivů teď prchal. Utíkal před vším. Byl silný až moc dlouho a náhle si uvědomil, že skrz mračna na jeho duši již neprosvítá žádné slunce.
Bílo všude kolem něj. Šel bělostnou cestou stoupavou cestou do hor dál a dál. Nánosy sněhu jakoby vyzývaly k ulehnutí. Koneckonců bílá působí vznešeně, ale mlčenlivě. Uklidňovala, až moc. Chtělo se mu spát. Nebo je tohle vše sen? Sen pro pobavení v životě po životě. Záznam pro smrtku, duše.. Duše, která nikomu nepatří. Avšak tohle se mu nemůže zdát. Všechno jej bolelo. Mráz se zažíral do jeho paží a rozřezával porcelánovou kůži. Ohlédl se za sebe. Běloba pokrývala vše a také byla všude, kam se jen dalo dohlédnout. Krajina spala. Narozdíl od Ciela ji čekalo léto, nový začátek, nová příležitost. To on už viděl jen a jen konec. Ukončení veškerého trápení ve sladkém spánku doprovázené lehkým, téměř neznatelným úsměvem na vybledlých, prokřehlých rtech.
,,Jsem někdo, kdo měl skončit dříve, než vůbec začal. Jsem nechtěná osoba. Nevítaný host na sešlostech, obtížný hmyz. Můj plamen měl již tolikrát uhasnout. Kdo mě bude postrádat?" Hlesl přiškrceným polohlasem Phantomhive.
Začal se rozvzpomínat. Finny, jeden ze sluhů na Phantomhivském hrabství. Vždy se smál, vše prožíval tak živě. Vědělo se o něm však, že mu život připravil tolik strastí, jako lecjakému starci doposud ne. Dlouho neviděl denní světlo, až za ním jednou přišel Sebastian a vysvobodil ho. Viděl jeho obrovskou sílu a chtěl ji využít v prospěch mladého pána.
Obrýlená služebná, Meirin. Jak ta jeho odchod ponese? Vždy působila tak spokojeně a vděčně, ale zároveň oddaně... Nevyjádřil jí dostatečně své díky.
Vrchní kuchař, Bard.
Vždy vypadal tak vtipně v té čepici. Nyní Cielovi přišla taková škoda, že se tomu nikdy nezasmál. Byl vždy něčím zaneprázdněn.
Jeho jídlo nakonec nebylo tak špatné. Byl sice trochu zmatený, ale to bylo nejspíš kvůli tomu, že byl ve stínu Sebastiana.
Lizzy. Blonďatá dívčina rozplývající se nade vším. Přišla mu naivní a přijde mu taková i teď, ale kdo ne? Všichni máme nějaké cíle a i přesto, že ty její byly dětinské, bezhlavě si za nimi šla. Ciel doufal, že jí tato odhodlanost vždy vydrží a nikdy jí z tváře nezmizí ten poťouchlý úsměv.
Madamam Red, Tanaka-san, Undertaker, Alois, Claude, Lau, dokonce i ta praštěná smrtka Grell. Ti všichni mu budou tak chybět. Doplňovali jeho život lidskostí a to ani nemuseli být lidé... Jsou prostě tak jednoduší a nenároční. Dali mu na moment zapomenout na své starosti, na břemeno, které pořád nosí a obohatili ho o své pohledy na tento svět. Byla to tedy láska, kterou jej tito lidé naplňovali, nebo jen pocit vyhovění základním potřebám? Ať tak či onak, odvedli kus práce ve formování Cielovy osobnosti a také v udržování jej naživu.
Bosýma nohama našlapoval na sníh a udusával jej pod sebou. Chodidla měl už dočista promrzlá a z růžové pomalu přecházela do červené. Už je sotva cítil. I na trup mu byla zima. Halil se pouze do těžké bílé košile zastrkané do hnědých kožených kalhot. Rukama si třel paže a snažil se marně aspoň trochu zahřát. Od úst stoupaly mlžné obláčky páry.
Sníh křupal pod nohama. Nefoukal ani vítr. Všude bylo ticho, ani stromy nešuměly, neměly jak. Byly celé zapadané sněhem.
Kam jen oko dohlédlo, všude jen bílo.
Popošel dalších pár kroků. Před ním byly husté větve. Odhrnul je a spatřil něco úžasného.
Uprostřed zasněžené mýtinky se rozlévalo jezírko a uchvacovalo svým temným vzezřením. Voda nebyla kalná, nýbrž černě zbarvená a na hladině se skelně leskla vrstva průhledného ledu.
Brodil se dál sněhem k jezírku.
,,Ciel..." Zašeptal sám pro sebe.
,,Ciel Phantomhive." Ozýval se mu v hlavě hluboký hlas jeho komorníka.
,,Ciel. Ciel Phantomhive!" Řekl vysoký dívčí hlásek radostně.
,,Ciel..." Vyřkl sám zlomeně. Vydal jeden mohutný žalostný výkřik a křečovitě sevřenou pěstí roztříštil bránu, která zamykala černou vodu. Ledové kusy odletovaly a tančily až na druhý konec vodní plochy. Ciel si vzpomněl na Trancyho. Musel si pohrdavě odfrknout.
,,Olé, Ciel!" Pískot mu drásal uši.
,,Seb-bas-tian.." Třepal se hlas mladého panovníka.
Dotkl se tekutiny. Byla hustá. Nyní stékala po jeho bledé, prochladlé kůži. Pozvednul ruku, aby si ji mohl prohlédnout zblízka. Jaká to tragédie potkala hlavu Phantomhiveského rodu. Klečí zde na kolenou, na kost promrzlý a jeho komorník nepřispěchává na pomoc. Kde jsi, Sebastiane? Kde jsi teď, když tě nejvíc potřebuji? Balancuji na hraně života a smrti. Hraji karty o svůj záznam s shinigami a ty? Kde jen vězíš? Proč mi nezabráníš ukončit moji ubohou, politováníhodnou existenci? Vždy's mi byl věrný, stáls po mém boku, sloužil jsi mi, jak se to na sluhu patří. A teď?! Co mám dělat? Neumím se rozhodnout, Sebastiane!!! Odpusť mi mou nezletilost. Jsem jen lidské mládě hledající pokoj v duši. Ta duše je tvá, můj věrný komorníku. Je jen tvá a ty o ni nebojuješ?
Ciel naštváním znovu praštil do ledové krusty.
,,Sebastiaaaan!!!" Zařval z plných plic. Napjatě dýchal, ale temný poskok nikde. K jeho uším doléhala zoufale znějící ozvěna. Křičela za něj až do ztracena.
Ciel z posledních sil vstal a jednu nohu smočil v černém jezeře. Hladina se lehce zvířila. Čekal na odraz, ale žádný se neobjevoval. Je snad můj odraz pryč s mou duší? Udělal další krok. Jeho nohama projela bolest. Stál ve studené kapalině, která ho stahovala k sobě. A tak následoval její šlépěje. Chytl ji za ruku a běžel vstříc sladkému snu. Jeho bílá košile prosakovala a těžkla. Bílé manžety se změnily v temnou noční čerň. Ciela pohltilo jezírko a přijmulo jej, jako svého druha. Ciel naposledy otevřel oči, když klesal. Páska mu spadla a potápěla se s ním. Natáhl ruku směrem k hladině, ale vyplavat už nebylo možné. Brána se za ním znovu zavírala. Led uzamykal Cielovo jezírko nadobro.
Otevřel naposledy pevně semknuté rty. Chtěl něco vyslovit, ale víčka mu ztěžkla.
Slunce tápalo po okně a pronikalo svými dlouhými paprsky skrz těžké záclony, v jejichž stínu měl v tuto chvíli dřímat mladý lord.
,,Mladý pane, je čas vstávat. Dnešní snídaně bude malinový dort s vanilkovou pěnou a jasmínový č-" komorník se zarazil. Prudkým pohybem odtrhl se zamrznutým výrazem deku ze Cielovy postele. Chvíli nehybně stál, potom se rozhlédl a přešel pár kroků ke konferenčnímu stolku nedaleko polootevřeného okna. Jak..?
,,Bocchan." Pronesl tichým hlasem démon a pozvedl do výše očí dopis, úhledně zasunutý do čisté obálky. Bílou rukavičkou přejel po rozích a dlouho mu trvalo, než se osmělil a psaní z obálky vyndal.
Jakmile dopis uviděl, upustil jej a z jeho očí byl znát naprostý čirý teror.
,,Bocchan." Zašeptal znovu Sebastian s pokleslou bradou a nastevřenými ústy.
Vzkaz byl tak jednoduchý, ale přesto se zabodl do démonova křehkého nitra.
Sebastian tenhle znak předtím viděl pouze několikrát a od té doby na něj nechtěl ani pomyslet. Špatné, nehodící se, špinavé. Ať se Sebastian snažil pohoršit se jak chtěl a přebrat znovu kontrolu nad věcí, nějak to nešlo. Byl to vždy ten ochranitel. A chtěl jím být až do konce dnů, kdy pohltí Cielovu duši. Ale... Chtěl ji pohltit?
Ještě jednou pozvedl obálku ze země. Otočil ji prsty jedné ruky a to, co bylo na druhé straně ho šokovalo ještě o mnoho více.
,,Mému komorníku Sebastianovi."
,,Mladý pane,.."
Moře se nespoutaně a těžkopádně zahryzávalo do pevniny. Neutichající vítr byl stejně prázdný a bezcitný jako démon osaměle stojící vzpřímený na útesu za šedého dne. Zavřel oči. Jak si přál něco cítit! Bolest se teď stala veškerým jeho majetkem. Severák čechral jeho černé kadeře a marně se snažil zvlnit jeho rty v úsměv.
Najednou se zpoza stromů vynořila rudě oděnná postava a se smíchem se sama sebe tázala:,,Hmm jsem moc zvědavý, co mi dnes osud připravil. Smrt, smrt nebo snad smrt?" Potutelný úšklebek s vyceněnými ostrými zuby. V tu ránu se zastavil. ,,Se-Sebastian?" Všechen úsměv z Grellovy tváře opadl a byl vystřídán zděšeným svěšením koutků a vykulenýma zelenýma očima.
,,Grell." Hlesl démon vyrovnaně. ,,Jak se dnes vede?"
,,Sebastiane, co tu děláš, tady má teď někdo... Sebastian.." Ve smrtčiných očích se začaly vytvářet krůpěje slz.
Vítr na chvíli utichl a jen se něžně obtáčel kolem dvou figur, pohrával si s jejch vlasy a vyzýval k dalším slovům. Avšak ani jeden nemohl mluvit. Sebastian, přemýšlejíc o ztrátě svého pána, si prohmátl hrdlo, odkašlal si a pak se otočil čelem k moři. Myslel na tolik věcí zároveň... Musel těkat očima z místa na místo. Nějakým způsobem našel způsob, jak se ztratit v lidské duši. Nechtěl již Ciela pohltit. Ciel... Ciel byl jeho srdce. Byl prostředník reálného světa. Pohled na něj dělal se Sebastianem zázraky. A teď naděje teče ven z jeho žil, plní jeho oči žalem a bolestný křik, který démon dlouho potlačoval se pomalu dral ven.
,,To není tvá starost, shinigami," stočil komorník pohled za svá záda, odmlčel se a pak už mluvil měkčeji.
,,Když ne, jak je možné, že jsem sem byl poslaný?" Ptala se smrtka nechápavě. Podíval se plný obav dolů z útesu. ,,Ty...ty chceš skočit, Sebby-chan?" Z hlasu mu byl znát strach a zármutek.
,,Kdybys tak mohl místo všech těch hloupých otázek vrátit toho, po kom tak teskním. Stejně jsi Cielovu duši sebral neprávem." Nařknul černovlasý démon Grella a oči mu zaplanuly při myšlence na svého pána.
Tohle obvinění vytrhlo smrtku z přemýšlení. ,,Vzít jeho duši? Hmm.. Ale já si nepamatuji, že bych zpečetil jeho záznam. Já ani kterákoli jiná smrtka."
Grellův střed zájmu se zamračil. ,,Zmizel. Je mrtvý."
,,Ne tak docela. Jeho jméno není zapsané, tudíž Ciel může stále být živý."
,,Jak může?"
,,Může a nemusí, jak by řekl Undertaker." Zasmál se Grell.
,,Rozumím." S jemným náznakem poklony se démon vznesl a opustil smrtku tam, kde byla.
Drsný horský vítr čechral Sebastianovy havraní vlasy a hvízdal a hrál si s korunami pár stromů nezapadných sněhem. Jeho srdce mělo jeden nedostatek. Byla v něm díra. Bylo rozervané ztrátou jediného muže, kterého miloval a nyní o něj zoufale bojoval.
Bořil se nohama do sněhu. Cítil bolest v každém kroku, ale přesto pokračoval. Pokud mladého pána najde, tohle vsě se vyplatí. Démon si dal jasný cíl, který hodlal splnit stůj co stůj. Byl schopen obětovat vlastní život pro mladou, temnotou zašpiněnou duši. Proč ho tak miloval? Byla to snad sama podstata Cielovy osobnosti? Nadřazený, sarkastický charakter, démonům vlastní? C-ciel. Měl žít věčně. Temný sluha byl odhodlán žít a zemřít pro jedinou duši.
Konečně došel k zamrzlému černému jezírku. Mohlo být naplněno rašelinou, ale pro Sebastiana to byla naděje. Naděje na nalezení a zacelení svého srdce. Tohle jezírko nebylo naplněné vodou, na tom mu přeci nezáleželo. Důležitý byl přeci Ciel! To arogantní namyšlené princátko.
Věděl, že jsou bez sebe bezmocní a Cielova duše bezcenná. S pomocí pekla se z ní však stala lahodná variace chutí, která přímo vyzývala k péči.
Cítil to. Cítil, že mladý lord je blízko. Tak blízko jako další tlukot jeho srdce. Chtěl znovu zažít to vzrušení z jeho rozkazů. Chtěl cítit. A to mu mohl dát jen tenhle bledý, černovlasý klučina, jemuž měla voda nahradit hrob.
Úder. Druhý, třetí. Tříštění. Sebastian na nic nečekal. Věděl, že otálet se nevyplácí, jelikož led je nevyzpytatelný a sápal se k sobě svými hnáty rychleji než žebrák po zlatě. Skočil do vody a začal plavat ke dnu. Na dně bezvládně leželo útlé tělo. Oči s dlouhými řasami byly zavřené, ale ústa jako památka na poslední nádech hltala kal a bahno. Jemné černé vlasy se vznášely a jako chaluhy se ladně zmítaly.
Sebastian objal tělo svého pána. Pravici umístil pod kolena a levicí vyzdvihoval hrudník. Cielovi spadla hlava na stranu. Sebastianovi jako by puklo srdce, když se mladý pán přitiskl k jeho krku. Žij, prosím tě.
Zahlédl světlo na hladině a plaval za ním. Konečně se vynořil. Bílá košile byla promáčená skrz na skrz a místy prosvítala démonova bledá pokožka. Když pohlédl nalevo, zmerčil rudou siluetu v dáli. Na druhé straně stojaté vody čekala smrtka a rozpustile mávala. Učinila pár kroků směrem k nim, pak se sklouzla po ledě, obkroužila sluhu i lorda a s noblesou dobruslila i se zápisníkem.
,,Není zapsaný, zkontroloval jsem to."
,,Není? Připadá ti jako živý?" Tázal se rozhořčeně Sebastian.
Všechny květy jsou krásné, ale i ten nejkrásnější se jednou v prach obrátí. Pokud se ale hodně snažíš a dáš mu lásku, pak ožije a potěší tě svou pestrostí.
Sluha se zamračil. Tyhle myšlenky.. Jak nečisté!! Jak odporně lidské to bylo! Ale co měl dělat, když jeho srdce strádá? Ciel mu dal lásku a on ji chce zpět.
Sáhni až na dno svého srdce, vytáhni jiskru a nech oheň plát, protože pokud je někdo hodný tvé jiskry, pak o váš plamen ty nemusíš se bát.
Uzamkl se svým panem rty v polibku. Byly tak chladné, jako led, že se musel otřást zimou. Ovinul ruku kolem Cielova krku a nahmatal tep. Otevřel oči dokořán. Život. On žije. Netop se už, můj drahý!
Ciel zamrkal očima.
,,Bocchan." Démon zašeptal křehkým, zlomeným hlasem a objal Ciela pevně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama