Září 2015

Don't look into the demon's eyes

8. září 2015 v 15:41 | Krisiina |  Kuroshitsuji
Pairing: Cielois/Claudelois/Sebaciel(?)
Rating: NSFW
Autorovy žblebty: Saaa *creepy úsměv* Znovu jsem obohatila tu "speciální" část svého blogu. Nedávno jsem na fanfiction.net četla úžasnou cielois povídku. A od té doby má fantazie na toto opovržení, zatraceníhodné téma vzkvetla. Někdo to shippuje, někde ne. A mně.. Mně je to jedno xD Yaoi jako yaoi, hlavně když je to napsaný hefky :] V příštím Cieloisu si ještě více vyhraji s city, slibuju! :D Povídka obsahuje jak fluff tak smut... No.. Najděte si to vaše. ^~^
Přeji příjemné čtení.
P.S. Ano, skutečně jsem zveřejnila dvě povídky za jeden den.


Přemýšlím komu jen svěřit své myšlenky. Mé city nikomu nepatří a tak je těžké vybrat osobu, které můžu ze sebe dát tolik. Té osobě bych dal to nejnedosažitelnější. Mé tužby, přání, myšlenky, ta tma v mém srdci, nic z toho nemá majitele. Kdyby mělo, stal bych se zranitelnějším a to nemohu dopustit.
Bezděky sáhnu po peru a papíře, podepřu si levačkou bradu a položím hrot na papír. Vlasy mi při prázdném pohledu spadnou do obličeje. Začnu psát.
Smutek. Co vlastně pro mne znamená? Je po mém boku už tak dlouho, že své slzy znám stejně důvěrně jako kapky deště na okně. Jsou tam i teď. Za ta léta, která trávím sám, zavřený a separovaný od společnosti jsem našel krásu, harmonii a útěchu v dešti. Jeho zvuk je tak uklidňující, až se mi chce spát. Ovšem nač spát, když se mohu zaposlouchat do té úžasné melodie? Vítr si spolu s deštěm pohrává venku se stromy a vysvléká je z jejich zelených, zlatých a rudých šatů. Slyším šelest i kvílení meluzíny. Kapky deště jako zvonkohra dopadají na parapety. A do té vším tvořené písně se houpe plamen svíce a nutí stíny tančit, jak vichr píská. Právě tahle neuvěřitelná souhra dává mému srdci pookřát. Bez ní by bylo dočista prázdné.
Upustil jsem pero a nahmatal si tep. Cítím ho. Cítím, jak mnou proudí krev, jak tryská mými tepnami a řine se a plahočí žilami. Mé srdce vlastně nebylo prázdné. Prázdnota není vhodné pojmenování. Snad možná temné? Zaslepené, zbídačené, vymleté jako oblázky z křehkého vápence omílané v divoké řece. Ta řeka jsou mé city. Ale kde těm je konec? Kéž bych tak cítil jinou emoci, než-li tento neutichající žal! Mám to. Vyschlá řeka. Letní vedra, která sužují krajinu a nechávají mé srdce vyprahlé.
Snažím se přijít na kloub svému strádání a jediná možná příčina je on. Ciel Phantomhive. Chlapec ze šlechtického rodu s duší cennou jako padesát normálních. Stýská se mi po něm. Chtěl bych se někdy stát neviditelným, jen abych mohl stanout vedle něho a přivonět si k těm jeho havraním vlasům s jemným modrým nádechem, asi takovým, jaký má noční obloha. Fascinuje mě. Nedává mi spát. Jeho tělo je dokonalé. Dvě oči, jedno blankytně modré a druhé purpurové. Jemné úzké paže jako z porcelánu. Hlas chlapecký, ale přesto hebký jak samet a hravý jako vítr pohrávající si se zvonky. Nemluvě o jeho rtech, tak detailně vykreslených v mých představách. Políbit je musí být jako dotknout se nebe. Je to jako okusit to nejsladší zakázané ovoce. V mém srdci se okamžitě probudila bouře pocitů. Když nad tím chlapcem přemýšlím, připadám si jako v pohádce. Okamžitě se ocitám na svém vysněném místě. Tady je to nejhezčí. Mám příjemný hřejivý pocit. Zhoupnul jsem se dozadu na židli, dal ruce za hlavy a soustředil se na to místo. Je to javorová alej. Ve vzduchu sladce voní suché listí. Všimnul jsem si, jak se mi náhle zrychlil tep, který jsem ještě před chvilkou téměr nemohl najít. Chci něžně zkousnout jeho dolní ret, pohrát si s ním, laskat ho a potom jazykem proniknout dovnitř a dotknout se jeho dětských zubů. Jak roztomilé jsou! Potřebuji znát chuť Cielovy nahé kůže. Chci ho líbat na krku, sát na jeho klíčních kostech a dráždit jej jazykem od krční tepny až k ušnímu lalůčku s tou malinkou náušničkou.
Zasněně jsem skočil zády napřed na postel a hlavu si znovu podepřel rukama. Zavřel jsem oči a jednu ruku si položil na hrudník. Samovolně mi sjížděla níž a níž, až jsem se dotknul lemu černých šortek a našel vztekající se erekci žadonící o pozornost.
,,Claude!!" Křiknul jsem zastřeným hlasem.
Po chvíli se vedle mé postele objevil démonický komorník se zlatýma očima.
,,Přejete si, vaše výsosti?" Zajímal se hned. Otočil jsem se na bok k němu a zazářily mi oči, když jsem spozoroval, že jeho rukávy jsou vykasané a košile promočená.
,,Copak jsi dělal, Claudíku?" Dolezl jsem po posteli k němu a sunul mu ruku po krku. Nahmatal jsem tep. Volný, nezaujatý. Přesto když jsem ho chytil pevněji pod krkem a přitlačil, zasípal a vydal polosten. ,,Můj pane," zakňučel tázavě, přivřel krěčovitě oči a pak se s těmi kotouči sluneční barvy zadíval hluboko do mé duše.
,,Přikázal jste mi při další bouřce stát venku a spytovat svědomí za to, jak špatný komorník jsem." Předklonil hlavu, brýle mu trochu spadly a tak, když jsem s posměškem pustil jeho hrdlo, popostrčil si je zpět na nos. ,,Ach tak." Sám už nevím o tom, že bych cokoli takového nakázal. Nejspíš jsem prostě chtěl aby ten nemotora co nejvíce trpěl. Olíznul jsem si rty a zadíval se na jeho krk.
,,Polož se na mou postel." Strčil jsem do něj prstem.
Nechápavě se na mě podíval.
Přivinul jsem si ho za zátylek blíž a jazykem přejel po horní křivce jeho ucha. ,,Tohle je rozkaz, Claude, polož se na mou postel." Zavelel jsem a uvolnil prostor. Démon si měkce lehnul a nepřestával mě pozorovat svýma sytýma očima.
,,Hodný kluk, teď roztáhni nohy."
Udělal, jak se mu řeklo.
Posadil jsem se s roztaženýma nohama na jeho hrudník. Tohle nebylo poprvé, co ho vidím pod sebou, ale zdá se mi přes veškerou svou apatii pořád stejně rozkošný. Jeho oči nevyhasly, jen je z nich víc cítit lačnost a hlad po mé duši. Olíznul jsem si rty.
,,Claude, budeš dělat, co ti poručím?"
,,Můj pane," hlesl, uhnul pohledem a popostrčil si brýle na nose.
,,Tohle nebudeš potřebovat. Chci aby sis hezky užil všechny mé doteky. Chci, abys je procítil." Vysvětloval jsem mu, odebírajíc tenké brýle. Jaké by to asi bylo ho kousat, škrábat, jezdit mu po těle s kostkou ledu? Sám k sobě jsem nesouhlasně zavrtěl hlavou. Skoro jsem zapomněl, že se k němu chci chovat jako k Cielovi. Po tváři se mi rozlil blažený úsměv. Natáhl jsme se, rozhrnul závěsy postele a z šuplíčku v nočním stolku vyndal tmavě fialový hedvábný šátek. Otočil jsem se s ním zpět ke Claudovi. Jeho oči... Zkoumají mě. Jsou- jsou k naštvání! Tak mlčenlivé, tak tiché!! A přesto vím, že v něm něco tkví. Něco co chce ven a nemůže.
,,Děje se něco, pa-" Rozpřáhl jsem se a uštědřil mu facku. Zavřel oči a syknul. Když je znovu otevřel, ještě jsem zahlédl poslední zbytek potlačovaného hněvu v podobě utlumující se fuchsiové barvy osvětlující prostor.
,,Vaše výsosti, již mnohokrát jsem vám říkal, ať se nedíváte dlouho do mých očí. Jsou brána do duše a jak víte, vaše duše je momentálně mým jediným cílem. Kdyby jste se mnou byl propojen tímto způsobem dost dlouho, můžu vám duši vzít."
Chvíli jsem nad tím přemýšlel. ,,Tak se trochu kontroluj." Odsekl jsem a pohrával si s myšlenkou, že ho za nedostatek kázně nějak potrestám. Ale teď už je pozdě. Mé libido bylo nenávratně pryč. Ať už si budu nalhávat cokoli, Claude nikdy nebude Ciel.
Zvrchu jsem na Clauda pohleděl a pak seskočil z postele.
,,Zmiz."
,,Yes, your Highness."
Pošetilý sluha. Bez větších servítek odešel.
Jsem znovu sám a ponechán vlastním myšlenkám. Déšť mezitím ustal, ale má melancholická nálada se s pohledem do plačtivé okenice vrátila. Nejsou to jen démoni, co dokážou pohledem do očí vzít duši. Ciel je horší. Vzal mi mé srdce.

Štěstí- 5. Kapitola

8. září 2015 v 15:23 | Kristiina |  Štěstí
Autorovy žblebty: Done. Enjoy your f***ing meal.

Seděla jsem opřena o kmen stromu. Obracela jsem průhledný igelitový sáček v rukou. Zkoumala jsem očarovaně drogu v tobolkách z každého možného úhlu. Pomalu mě začínala bolet hlava. Neuvěřitelný tlak na spáncích jakoby oslepoval a ohlušoval. Bolest ostrá, bodává, přecházela v tupou, která okupovala celou moji hlavu. Vydala jsem těžký vzdech. Moje tělo brečí, už to nemůžu dál nést. Odepnula jsem svrchní vrstvu zipového uzávěru. Nadechla jsem se. Už ta vůně omamovala. Sledovala jsem svou ruku, jak klouže dovnitř sáčku. Byla jsem paralyzovaná představou uvolnění. Ruka se mi třásla. Teď hned. Musím. V krku jsem měla úplně sucho, ale doplazila jsem se pro balenou vodu z batohu a zapila dvě tablety najednou. Spadla jsem hlavou na drsný povrch kmenu, abych měla hlavu něčím podepřenou. Čekala jsem a čekala. Čas ubíhal, minuta po minutě a stále se se mnou nic nedělo. Co to má znamenat? Byla jsem zvyklá na šílenství prohlubující prodlevu mezi požitím léku a účinkem, ale dnes to bylo o moc delší. Začínala jsem mít vztek. Absťák mě přiváděl do agrese. Dupla jsem pokrčenou nohou o podloží lesa, v kterém jsme se stále nacházeli. ,,Fuck." Zaúpěla jsem. Spadla jsem hlavou na pokrčená kolena a supěla. Nádech střídal nádech. Vše bylo tmavé.
,,Ivy?" Oslovil mne opatrně známý hlas.
,,Sh...shi...shit." Vydechla jsem a zvedla hlavu se zavrčením.
,,Co se děje?" Tázal se.
,,Jaktože ty tohle nepotřebuješ? Proč na tom nejsi závislý tak jako každý? Máš k tomu přeci nejlepší přístup jako federál!" Sypala jsem na něj křivdy a výčitky.
Když jen zmateně koukal, kopla jsem zuřivě do stromu až odlétla kůra. Před očima se mi zatmělo bolestí. V očích se mi zatřpytily slzy. Spadla jsem zpátky na jehličí a v tom okamžiku začly mé slzy téct proudem. Neměla jsem náhle kontrolu nad svým tělem. Pěstmi jsem divoce máchala všude kolem sebe, ale nevydala jsem jediného hlásku. Úpěla jsem, syčela, bědovala.
Jediné co jsem si přála bylo, aby mé slzy otřel on.
,,Ivy, prosím, uklidni se. Máš tam trochu krve, obvážu ti to." Mluvil klidně a pomalu. Ani jsem si nevšimla, ale celá nohavice se mi zbarvila do ruda a měla jsem sedřenou velkou část kůže. Přesto to bylo jen malé povrchové zranění.
Seděla jsem, hlavu položenou v dlaních. Po chvíli čekání se Shimmer objevil s náplastí, obvazem a nůžkami v ruce. Sevřela jsem si pevně prsty kořen nosu. Pozorovala jsem tu scénu jako malé dítě ohňostroj. Dvě ostří se rytmicky srážela a rozsápávala kus gázy. Jeho soustředěný pohled jen dodal na vyjímečnosti okamžiku. Neposedné hnědé vlasy mu padaly do očí a splétaly se do různých zámotků, jak po nich stékal pot. Jeho pohled odbočil od hlavího cíle teprve, když bylo vše zajištěno. Zvednul oči a já stáhla nohu k sobě. Zaúpěla jsem bolestí. ,,Fuck it!!" Procedila jsem mezi zuby. Bolestí se mi zatočila hlava, spadla jsem na jeho rameno. Seděla jsem stále opřená o kmen stromu s lehce pokrčenýma nohama. On klečel u mě a objímal mě. Šlo o dlouhý, táhlý, cituplný stisk. Přisunul se ještě blíž ke mně a neustále mě držel.
Hleděla jsem nepřítomným pohledem do dálky. Zelený les byl plný vzrostlých, svěžích dubů a podobných listnatých stromů.
Pomalu jsem se vymanula z jeho sevření a zadívala se mu do očí. Chtěla jsem něco říct, ale zaujalo mě něco v jeho očích. Poskakovaly tam slzy jako jiskřičky ohně před hlubokým lesem. Byla to tak nádherná podívaná...
,,Sh-"
Spadl na mě celou svou vahou a objímal ještě těsněji než před tím.
,,Je mi to tak líto! Ivy, je mi líto, ale v téhle fázi tě mohu jen udržovat na tvé dávce. Nejde přidat ani ubrat. Už jsem se setkal s nespočetně případy závislými na štěstí, ale na žádném mi tak nezáleželo jako na tobě. Ivy, dodáme ti léky hned, až to bude možné. Jen vydrž." Skoro vzlykal. Byl velice blízko k propuknutí v pláč.
Byla jsem zmatená. Co se děje? Je to přeci jen potěšení... Jen občasný zdroj spokojenosti.
,,Shimmere... Děkuju, že se tak moc staráš." Vykoktala jsem. Nic víc jsem nebyla schopná říct. Přetvářela jsem si všechny možné věty v hlavě, ale ani jedna nezněla dokonale. Až tu mě napadlo něco bláznivého. Uchopila jsem pevně obě jeho ramena a pak po nich sklouzla dolů na jeho záda. Objala jsem ho tak, jako on objal před malou chvílí mě a osmělila se zformulovat, co jsem považovala za správné.
,,Tak moc ti děkuji. Mám tě ráda." Chvěl se mi hlas.
Nechápavě zvedl hlavu a brouzdal se v mých očích. Cítila jsem, jak ve mně čte jako v knize a nechala jsem ho.
Neodpověděl, jen se postavil na nohy, natáhl ke mně ruku a pomohl mi vstát.
,,Vyrazíme?" Usmál se.
,,Ano." Řekla jsem neutrálně.
Šli jsme dlouhou cestou směrem k městu. Jako každé druhé, i tohle v posledních letech utrpělo četné ztráty obyvatelstva a tak postupně zchudlo a zchátralo. Alespoň jsem to tedy tak slyšela.
,,Ivy?" Cukl sebou Shimmer.
,,Ano?" Zahuhlala jsem podrážděně na odpověď. Proč nikdy nemluví hned? Ale co... Jinak je to moc fajn podivín. Pořád jsem přemýšlela nad mým citovým výlevem v lese. Nejraději bych to vše odvolala, ale vlastně nemám důvod. Vede mě do Svitshe. Dobrovolně mi pomáhá. Skoro bez mrknutí oka přemohl ty bandity. Co je zač?
,,Tady můžeme narazit na překupníky..." Poznamenal tajemně, čímž mě vytrhl z hlubokého zamyšlení.
,,Myslíš dealery?" Blesklo mi v očích. Byla jsem vším tím plahočením pořádně unavená a podepsalo se to i na mém tónu hlasu.
,,Samozřejmě," odmlčel se, ,,chtěl jsem jen vědět, jestli na štěstí máš..."
Střílí si ze mě? Jistě, že mám peníze.
,,Proč? Chtěl bys z nějakého důvodu, abych si od tebe musela půjčovat?"
,,Ne." Odsekl.
Zamručela jsem.
Noha míjela nohu a ani jsem si neuvědomila, že jsme přešli sedm kilometrů úplně mlčky.
Před námi se začala vynořovat znatelná silueta mlčenlivého města. Dřímalo tam, uložené v kolébce u úpatí dvou hor. Vstoupili jsme vchodovou branou. Ploužili jsme se opuštěným městem. Ocelově šedé mraky propouštěly jen málo ze slunečních paprsků. Vedra minulých dnů pomalu ustupovala a přecházela do štiplávého studeného vánku. Byla jsem tím pádem donucena štrachat ve svém kufru, abych vytáhla přijatelné oblečení. V jiných státech nebylo až tak běžné vlastnit víc než pět různých kusů oblečení. Já pocházím z movitější rodiny, ale na své cestě do Svitshe jsem se přeci jen musela uskromnit a odpustit si potěšení z každodenního převlékání. Měnila jsem si oděv maximálně jednou do měsíce, což na zdejší poměry vůbec nebylo špatné a ve srubu stejně páchnou všichni a všechno. Nedalo mi to a musela jsem se uculit. Shimmer na mě nechápavě pohlédl. Zavrtěla jsem hlavou. Nemělo cenu mu vysvětlovat, co mě pobavilo. Bylo zajímavé, že i přes náš výškový rozdíl, jeho očka zářila dětskou zvědavostí a pohlížela na mě z té výšky s náležitou úctou. Ten pocit jsem si užívala. Asi o tom ani nevěděl...
,,Za chvíli budeme u železničního přejezdu." Podotkl hlasem, který ani na milisekundu nevybočil z obvyklého rozsahu. Shimmer se nezdál být cynický. Jen se prostě nechtěl o své city dělit s idioty. V tomhle jsem mu rozuměla. Nevyčítám mu tu jeho plachost. V tomhle světě musíme být opatrní pořád, ne jen, když nebezpečí vidíme přicházet.
,,Huh.. A co je na tom tak vzrušujícího?" Snažila jsem se napodobit jeho monotónní hlas, abych ho poškádlila.
,,Tenhle není ledajaký. Je prokletý. Říká se, že pokud na něco nebo na někoho dlouhodobě myslíš, uvidíš to projíždět ve vlaku." Vysvětlil mi a upravil si límec a kravatu.
,,Hmm..." Zadumaně jsem zabručela.
Pošahanej pověrčivej federál.
Pokračovali jsme mlčky tam, kam vedl.
Mohlo být něco po sedmé hodině, když jsem zmerčila dvě rzí zašlé železniční závory. Tím samým směrem se sklánělo slunce. Loučilo se plápoláním v dáli, jakoby mávalo na shledanou. Tu se závory začaly před našima zraky zavírat. Zprava bylo slyšet, jak přijížděl vlak. Koleje drnčely a strouchnivělé pražce div, že nepraskaly ve dví. Čím více se lokomotiva přibližovala, tím silnější se zvedal vítr. Vánek přecháněl ve vítr a vítr ve vichr, který s sebou bral vše, co se nedrželo.
,,K zemi, Ivy!" Rozeznala jsem Shimmerův hlas. Spadla jsem na zem hrudí napřed a držela se ve škarpě zuby nehty.
,,Co to je? Shimmere, co to má být?" Snažila jsem se přeřvat tu spoušť, ale můj tenký, strachem naprosto udušený hlas nedolehl ani půl druhého metru, což na rozhovor s ním nestačilo. Třásly se mi ruce, cítila jsem, že už to dlouho nevdržím. Vyhlédla jsem pár centimetrů nad horní kraj jámy, v které jsem byla ukryta a pokoušela se rozeznat alespoň siluety těch, co vlak převáží.
Viděla jsem ho. Viděla jsem jeho tvář. Rozpoznala jsem ji i v rychlosti, kterou ujížděl severovýchodním směrem. Byl to on. Jistě, že byl. Ale proč??! Proč tam musel být? Do očí se mi vehnaly slzy. Začala jsem řvát z plných plic, ale tentorát jsem nic neslyšela ani já. Vlak kolem mě projížděl závratnou rychlostí a přehlušoval všechny ostatní zvuky.
,,Neeeeeee!"
Houkání vlaku vystřídal šum a šum pištění, které přešlo v bílo. A to bílo bylo nádherné. Uvolňující, klidné, osvobozující.