Don't look into the demon's eyes

8. září 2015 v 15:41 | Krisiina |  Kuroshitsuji
Pairing: Cielois/Claudelois/Sebaciel(?)
Rating: NSFW
Autorovy žblebty: Saaa *creepy úsměv* Znovu jsem obohatila tu "speciální" část svého blogu. Nedávno jsem na fanfiction.net četla úžasnou cielois povídku. A od té doby má fantazie na toto opovržení, zatraceníhodné téma vzkvetla. Někdo to shippuje, někde ne. A mně.. Mně je to jedno xD Yaoi jako yaoi, hlavně když je to napsaný hefky :] V příštím Cieloisu si ještě více vyhraji s city, slibuju! :D Povídka obsahuje jak fluff tak smut... No.. Najděte si to vaše. ^~^
Přeji příjemné čtení.
P.S. Ano, skutečně jsem zveřejnila dvě povídky za jeden den.


Přemýšlím komu jen svěřit své myšlenky. Mé city nikomu nepatří a tak je těžké vybrat osobu, které můžu ze sebe dát tolik. Té osobě bych dal to nejnedosažitelnější. Mé tužby, přání, myšlenky, ta tma v mém srdci, nic z toho nemá majitele. Kdyby mělo, stal bych se zranitelnějším a to nemohu dopustit.
Bezděky sáhnu po peru a papíře, podepřu si levačkou bradu a položím hrot na papír. Vlasy mi při prázdném pohledu spadnou do obličeje. Začnu psát.
Smutek. Co vlastně pro mne znamená? Je po mém boku už tak dlouho, že své slzy znám stejně důvěrně jako kapky deště na okně. Jsou tam i teď. Za ta léta, která trávím sám, zavřený a separovaný od společnosti jsem našel krásu, harmonii a útěchu v dešti. Jeho zvuk je tak uklidňující, až se mi chce spát. Ovšem nač spát, když se mohu zaposlouchat do té úžasné melodie? Vítr si spolu s deštěm pohrává venku se stromy a vysvléká je z jejich zelených, zlatých a rudých šatů. Slyším šelest i kvílení meluzíny. Kapky deště jako zvonkohra dopadají na parapety. A do té vším tvořené písně se houpe plamen svíce a nutí stíny tančit, jak vichr píská. Právě tahle neuvěřitelná souhra dává mému srdci pookřát. Bez ní by bylo dočista prázdné.
Upustil jsem pero a nahmatal si tep. Cítím ho. Cítím, jak mnou proudí krev, jak tryská mými tepnami a řine se a plahočí žilami. Mé srdce vlastně nebylo prázdné. Prázdnota není vhodné pojmenování. Snad možná temné? Zaslepené, zbídačené, vymleté jako oblázky z křehkého vápence omílané v divoké řece. Ta řeka jsou mé city. Ale kde těm je konec? Kéž bych tak cítil jinou emoci, než-li tento neutichající žal! Mám to. Vyschlá řeka. Letní vedra, která sužují krajinu a nechávají mé srdce vyprahlé.
Snažím se přijít na kloub svému strádání a jediná možná příčina je on. Ciel Phantomhive. Chlapec ze šlechtického rodu s duší cennou jako padesát normálních. Stýská se mi po něm. Chtěl bych se někdy stát neviditelným, jen abych mohl stanout vedle něho a přivonět si k těm jeho havraním vlasům s jemným modrým nádechem, asi takovým, jaký má noční obloha. Fascinuje mě. Nedává mi spát. Jeho tělo je dokonalé. Dvě oči, jedno blankytně modré a druhé purpurové. Jemné úzké paže jako z porcelánu. Hlas chlapecký, ale přesto hebký jak samet a hravý jako vítr pohrávající si se zvonky. Nemluvě o jeho rtech, tak detailně vykreslených v mých představách. Políbit je musí být jako dotknout se nebe. Je to jako okusit to nejsladší zakázané ovoce. V mém srdci se okamžitě probudila bouře pocitů. Když nad tím chlapcem přemýšlím, připadám si jako v pohádce. Okamžitě se ocitám na svém vysněném místě. Tady je to nejhezčí. Mám příjemný hřejivý pocit. Zhoupnul jsem se dozadu na židli, dal ruce za hlavy a soustředil se na to místo. Je to javorová alej. Ve vzduchu sladce voní suché listí. Všimnul jsem si, jak se mi náhle zrychlil tep, který jsem ještě před chvilkou téměr nemohl najít. Chci něžně zkousnout jeho dolní ret, pohrát si s ním, laskat ho a potom jazykem proniknout dovnitř a dotknout se jeho dětských zubů. Jak roztomilé jsou! Potřebuji znát chuť Cielovy nahé kůže. Chci ho líbat na krku, sát na jeho klíčních kostech a dráždit jej jazykem od krční tepny až k ušnímu lalůčku s tou malinkou náušničkou.
Zasněně jsem skočil zády napřed na postel a hlavu si znovu podepřel rukama. Zavřel jsem oči a jednu ruku si položil na hrudník. Samovolně mi sjížděla níž a níž, až jsem se dotknul lemu černých šortek a našel vztekající se erekci žadonící o pozornost.
,,Claude!!" Křiknul jsem zastřeným hlasem.
Po chvíli se vedle mé postele objevil démonický komorník se zlatýma očima.
,,Přejete si, vaše výsosti?" Zajímal se hned. Otočil jsem se na bok k němu a zazářily mi oči, když jsem spozoroval, že jeho rukávy jsou vykasané a košile promočená.
,,Copak jsi dělal, Claudíku?" Dolezl jsem po posteli k němu a sunul mu ruku po krku. Nahmatal jsem tep. Volný, nezaujatý. Přesto když jsem ho chytil pevněji pod krkem a přitlačil, zasípal a vydal polosten. ,,Můj pane," zakňučel tázavě, přivřel krěčovitě oči a pak se s těmi kotouči sluneční barvy zadíval hluboko do mé duše.
,,Přikázal jste mi při další bouřce stát venku a spytovat svědomí za to, jak špatný komorník jsem." Předklonil hlavu, brýle mu trochu spadly a tak, když jsem s posměškem pustil jeho hrdlo, popostrčil si je zpět na nos. ,,Ach tak." Sám už nevím o tom, že bych cokoli takového nakázal. Nejspíš jsem prostě chtěl aby ten nemotora co nejvíce trpěl. Olíznul jsem si rty a zadíval se na jeho krk.
,,Polož se na mou postel." Strčil jsem do něj prstem.
Nechápavě se na mě podíval.
Přivinul jsem si ho za zátylek blíž a jazykem přejel po horní křivce jeho ucha. ,,Tohle je rozkaz, Claude, polož se na mou postel." Zavelel jsem a uvolnil prostor. Démon si měkce lehnul a nepřestával mě pozorovat svýma sytýma očima.
,,Hodný kluk, teď roztáhni nohy."
Udělal, jak se mu řeklo.
Posadil jsem se s roztaženýma nohama na jeho hrudník. Tohle nebylo poprvé, co ho vidím pod sebou, ale zdá se mi přes veškerou svou apatii pořád stejně rozkošný. Jeho oči nevyhasly, jen je z nich víc cítit lačnost a hlad po mé duši. Olíznul jsem si rty.
,,Claude, budeš dělat, co ti poručím?"
,,Můj pane," hlesl, uhnul pohledem a popostrčil si brýle na nose.
,,Tohle nebudeš potřebovat. Chci aby sis hezky užil všechny mé doteky. Chci, abys je procítil." Vysvětloval jsem mu, odebírajíc tenké brýle. Jaké by to asi bylo ho kousat, škrábat, jezdit mu po těle s kostkou ledu? Sám k sobě jsem nesouhlasně zavrtěl hlavou. Skoro jsem zapomněl, že se k němu chci chovat jako k Cielovi. Po tváři se mi rozlil blažený úsměv. Natáhl jsme se, rozhrnul závěsy postele a z šuplíčku v nočním stolku vyndal tmavě fialový hedvábný šátek. Otočil jsem se s ním zpět ke Claudovi. Jeho oči... Zkoumají mě. Jsou- jsou k naštvání! Tak mlčenlivé, tak tiché!! A přesto vím, že v něm něco tkví. Něco co chce ven a nemůže.
,,Děje se něco, pa-" Rozpřáhl jsem se a uštědřil mu facku. Zavřel oči a syknul. Když je znovu otevřel, ještě jsem zahlédl poslední zbytek potlačovaného hněvu v podobě utlumující se fuchsiové barvy osvětlující prostor.
,,Vaše výsosti, již mnohokrát jsem vám říkal, ať se nedíváte dlouho do mých očí. Jsou brána do duše a jak víte, vaše duše je momentálně mým jediným cílem. Kdyby jste se mnou byl propojen tímto způsobem dost dlouho, můžu vám duši vzít."
Chvíli jsem nad tím přemýšlel. ,,Tak se trochu kontroluj." Odsekl jsem a pohrával si s myšlenkou, že ho za nedostatek kázně nějak potrestám. Ale teď už je pozdě. Mé libido bylo nenávratně pryč. Ať už si budu nalhávat cokoli, Claude nikdy nebude Ciel.
Zvrchu jsem na Clauda pohleděl a pak seskočil z postele.
,,Zmiz."
,,Yes, your Highness."
Pošetilý sluha. Bez větších servítek odešel.
Jsem znovu sám a ponechán vlastním myšlenkám. Déšť mezitím ustal, ale má melancholická nálada se s pohledem do plačtivé okenice vrátila. Nejsou to jen démoni, co dokážou pohledem do očí vzít duši. Ciel je horší. Vzal mi mé srdce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama