Štěstí- 5. Kapitola

8. září 2015 v 15:23 | Kristiina |  Štěstí
Autorovy žblebty: Done. Enjoy your f***ing meal.

Seděla jsem opřena o kmen stromu. Obracela jsem průhledný igelitový sáček v rukou. Zkoumala jsem očarovaně drogu v tobolkách z každého možného úhlu. Pomalu mě začínala bolet hlava. Neuvěřitelný tlak na spáncích jakoby oslepoval a ohlušoval. Bolest ostrá, bodává, přecházela v tupou, která okupovala celou moji hlavu. Vydala jsem těžký vzdech. Moje tělo brečí, už to nemůžu dál nést. Odepnula jsem svrchní vrstvu zipového uzávěru. Nadechla jsem se. Už ta vůně omamovala. Sledovala jsem svou ruku, jak klouže dovnitř sáčku. Byla jsem paralyzovaná představou uvolnění. Ruka se mi třásla. Teď hned. Musím. V krku jsem měla úplně sucho, ale doplazila jsem se pro balenou vodu z batohu a zapila dvě tablety najednou. Spadla jsem hlavou na drsný povrch kmenu, abych měla hlavu něčím podepřenou. Čekala jsem a čekala. Čas ubíhal, minuta po minutě a stále se se mnou nic nedělo. Co to má znamenat? Byla jsem zvyklá na šílenství prohlubující prodlevu mezi požitím léku a účinkem, ale dnes to bylo o moc delší. Začínala jsem mít vztek. Absťák mě přiváděl do agrese. Dupla jsem pokrčenou nohou o podloží lesa, v kterém jsme se stále nacházeli. ,,Fuck." Zaúpěla jsem. Spadla jsem hlavou na pokrčená kolena a supěla. Nádech střídal nádech. Vše bylo tmavé.
,,Ivy?" Oslovil mne opatrně známý hlas.
,,Sh...shi...shit." Vydechla jsem a zvedla hlavu se zavrčením.
,,Co se děje?" Tázal se.
,,Jaktože ty tohle nepotřebuješ? Proč na tom nejsi závislý tak jako každý? Máš k tomu přeci nejlepší přístup jako federál!" Sypala jsem na něj křivdy a výčitky.
Když jen zmateně koukal, kopla jsem zuřivě do stromu až odlétla kůra. Před očima se mi zatmělo bolestí. V očích se mi zatřpytily slzy. Spadla jsem zpátky na jehličí a v tom okamžiku začly mé slzy téct proudem. Neměla jsem náhle kontrolu nad svým tělem. Pěstmi jsem divoce máchala všude kolem sebe, ale nevydala jsem jediného hlásku. Úpěla jsem, syčela, bědovala.
Jediné co jsem si přála bylo, aby mé slzy otřel on.
,,Ivy, prosím, uklidni se. Máš tam trochu krve, obvážu ti to." Mluvil klidně a pomalu. Ani jsem si nevšimla, ale celá nohavice se mi zbarvila do ruda a měla jsem sedřenou velkou část kůže. Přesto to bylo jen malé povrchové zranění.
Seděla jsem, hlavu položenou v dlaních. Po chvíli čekání se Shimmer objevil s náplastí, obvazem a nůžkami v ruce. Sevřela jsem si pevně prsty kořen nosu. Pozorovala jsem tu scénu jako malé dítě ohňostroj. Dvě ostří se rytmicky srážela a rozsápávala kus gázy. Jeho soustředěný pohled jen dodal na vyjímečnosti okamžiku. Neposedné hnědé vlasy mu padaly do očí a splétaly se do různých zámotků, jak po nich stékal pot. Jeho pohled odbočil od hlavího cíle teprve, když bylo vše zajištěno. Zvednul oči a já stáhla nohu k sobě. Zaúpěla jsem bolestí. ,,Fuck it!!" Procedila jsem mezi zuby. Bolestí se mi zatočila hlava, spadla jsem na jeho rameno. Seděla jsem stále opřená o kmen stromu s lehce pokrčenýma nohama. On klečel u mě a objímal mě. Šlo o dlouhý, táhlý, cituplný stisk. Přisunul se ještě blíž ke mně a neustále mě držel.
Hleděla jsem nepřítomným pohledem do dálky. Zelený les byl plný vzrostlých, svěžích dubů a podobných listnatých stromů.
Pomalu jsem se vymanula z jeho sevření a zadívala se mu do očí. Chtěla jsem něco říct, ale zaujalo mě něco v jeho očích. Poskakovaly tam slzy jako jiskřičky ohně před hlubokým lesem. Byla to tak nádherná podívaná...
,,Sh-"
Spadl na mě celou svou vahou a objímal ještě těsněji než před tím.
,,Je mi to tak líto! Ivy, je mi líto, ale v téhle fázi tě mohu jen udržovat na tvé dávce. Nejde přidat ani ubrat. Už jsem se setkal s nespočetně případy závislými na štěstí, ale na žádném mi tak nezáleželo jako na tobě. Ivy, dodáme ti léky hned, až to bude možné. Jen vydrž." Skoro vzlykal. Byl velice blízko k propuknutí v pláč.
Byla jsem zmatená. Co se děje? Je to přeci jen potěšení... Jen občasný zdroj spokojenosti.
,,Shimmere... Děkuju, že se tak moc staráš." Vykoktala jsem. Nic víc jsem nebyla schopná říct. Přetvářela jsem si všechny možné věty v hlavě, ale ani jedna nezněla dokonale. Až tu mě napadlo něco bláznivého. Uchopila jsem pevně obě jeho ramena a pak po nich sklouzla dolů na jeho záda. Objala jsem ho tak, jako on objal před malou chvílí mě a osmělila se zformulovat, co jsem považovala za správné.
,,Tak moc ti děkuji. Mám tě ráda." Chvěl se mi hlas.
Nechápavě zvedl hlavu a brouzdal se v mých očích. Cítila jsem, jak ve mně čte jako v knize a nechala jsem ho.
Neodpověděl, jen se postavil na nohy, natáhl ke mně ruku a pomohl mi vstát.
,,Vyrazíme?" Usmál se.
,,Ano." Řekla jsem neutrálně.
Šli jsme dlouhou cestou směrem k městu. Jako každé druhé, i tohle v posledních letech utrpělo četné ztráty obyvatelstva a tak postupně zchudlo a zchátralo. Alespoň jsem to tedy tak slyšela.
,,Ivy?" Cukl sebou Shimmer.
,,Ano?" Zahuhlala jsem podrážděně na odpověď. Proč nikdy nemluví hned? Ale co... Jinak je to moc fajn podivín. Pořád jsem přemýšlela nad mým citovým výlevem v lese. Nejraději bych to vše odvolala, ale vlastně nemám důvod. Vede mě do Svitshe. Dobrovolně mi pomáhá. Skoro bez mrknutí oka přemohl ty bandity. Co je zač?
,,Tady můžeme narazit na překupníky..." Poznamenal tajemně, čímž mě vytrhl z hlubokého zamyšlení.
,,Myslíš dealery?" Blesklo mi v očích. Byla jsem vším tím plahočením pořádně unavená a podepsalo se to i na mém tónu hlasu.
,,Samozřejmě," odmlčel se, ,,chtěl jsem jen vědět, jestli na štěstí máš..."
Střílí si ze mě? Jistě, že mám peníze.
,,Proč? Chtěl bys z nějakého důvodu, abych si od tebe musela půjčovat?"
,,Ne." Odsekl.
Zamručela jsem.
Noha míjela nohu a ani jsem si neuvědomila, že jsme přešli sedm kilometrů úplně mlčky.
Před námi se začala vynořovat znatelná silueta mlčenlivého města. Dřímalo tam, uložené v kolébce u úpatí dvou hor. Vstoupili jsme vchodovou branou. Ploužili jsme se opuštěným městem. Ocelově šedé mraky propouštěly jen málo ze slunečních paprsků. Vedra minulých dnů pomalu ustupovala a přecházela do štiplávého studeného vánku. Byla jsem tím pádem donucena štrachat ve svém kufru, abych vytáhla přijatelné oblečení. V jiných státech nebylo až tak běžné vlastnit víc než pět různých kusů oblečení. Já pocházím z movitější rodiny, ale na své cestě do Svitshe jsem se přeci jen musela uskromnit a odpustit si potěšení z každodenního převlékání. Měnila jsem si oděv maximálně jednou do měsíce, což na zdejší poměry vůbec nebylo špatné a ve srubu stejně páchnou všichni a všechno. Nedalo mi to a musela jsem se uculit. Shimmer na mě nechápavě pohlédl. Zavrtěla jsem hlavou. Nemělo cenu mu vysvětlovat, co mě pobavilo. Bylo zajímavé, že i přes náš výškový rozdíl, jeho očka zářila dětskou zvědavostí a pohlížela na mě z té výšky s náležitou úctou. Ten pocit jsem si užívala. Asi o tom ani nevěděl...
,,Za chvíli budeme u železničního přejezdu." Podotkl hlasem, který ani na milisekundu nevybočil z obvyklého rozsahu. Shimmer se nezdál být cynický. Jen se prostě nechtěl o své city dělit s idioty. V tomhle jsem mu rozuměla. Nevyčítám mu tu jeho plachost. V tomhle světě musíme být opatrní pořád, ne jen, když nebezpečí vidíme přicházet.
,,Huh.. A co je na tom tak vzrušujícího?" Snažila jsem se napodobit jeho monotónní hlas, abych ho poškádlila.
,,Tenhle není ledajaký. Je prokletý. Říká se, že pokud na něco nebo na někoho dlouhodobě myslíš, uvidíš to projíždět ve vlaku." Vysvětlil mi a upravil si límec a kravatu.
,,Hmm..." Zadumaně jsem zabručela.
Pošahanej pověrčivej federál.
Pokračovali jsme mlčky tam, kam vedl.
Mohlo být něco po sedmé hodině, když jsem zmerčila dvě rzí zašlé železniční závory. Tím samým směrem se sklánělo slunce. Loučilo se plápoláním v dáli, jakoby mávalo na shledanou. Tu se závory začaly před našima zraky zavírat. Zprava bylo slyšet, jak přijížděl vlak. Koleje drnčely a strouchnivělé pražce div, že nepraskaly ve dví. Čím více se lokomotiva přibližovala, tím silnější se zvedal vítr. Vánek přecháněl ve vítr a vítr ve vichr, který s sebou bral vše, co se nedrželo.
,,K zemi, Ivy!" Rozeznala jsem Shimmerův hlas. Spadla jsem na zem hrudí napřed a držela se ve škarpě zuby nehty.
,,Co to je? Shimmere, co to má být?" Snažila jsem se přeřvat tu spoušť, ale můj tenký, strachem naprosto udušený hlas nedolehl ani půl druhého metru, což na rozhovor s ním nestačilo. Třásly se mi ruce, cítila jsem, že už to dlouho nevdržím. Vyhlédla jsem pár centimetrů nad horní kraj jámy, v které jsem byla ukryta a pokoušela se rozeznat alespoň siluety těch, co vlak převáží.
Viděla jsem ho. Viděla jsem jeho tvář. Rozpoznala jsem ji i v rychlosti, kterou ujížděl severovýchodním směrem. Byl to on. Jistě, že byl. Ale proč??! Proč tam musel být? Do očí se mi vehnaly slzy. Začala jsem řvát z plných plic, ale tentorát jsem nic neslyšela ani já. Vlak kolem mě projížděl závratnou rychlostí a přehlušoval všechny ostatní zvuky.
,,Neeeeeee!"
Houkání vlaku vystřídal šum a šum pištění, které přešlo v bílo. A to bílo bylo nádherné. Uvolňující, klidné, osvobozující.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama