Štěstí- 6. Kapitola

3. listopadu 2015 v 20:53 | Kristiina |  Štěstí
Autorovy žblebty: Tentokrát to nebude tak dlouhé a asi ani tak zábavné, ale nějak jsem navázat myšlenky musela :) Dlouho jsem nepsala a myslím, že je to docela znát. No.. Pokusím se zapracovat do příště. :)
Mžourala jsem do rozsvíceného světla. Byla jsem ve srubu. V takovém, jako minule. Většina jich od sebe byla k nerozeznání. Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala někoho. Vlastně někoho určitého; Shimmera.
,,Ivy... Spala jsi celou noc. Pamatuješ si něco?"
,,Naposledy se mi vybavují ta světla a rachot.." Chytla jsem se za hlavu, když se mi vybavil ten dunivý zvuk a zvířený prach.
,,Aaarh..." Zavrčela jsem a spadla zpět na bíle povlečené lůžko.
,,Až ti bude lépe, přijdi dolů, dobře? Je tam doktor. Už tě prohlížel, když jsi spala, ale potřebuje ti položit ještě pár otázek."
Pokývala jsem hlavou. Doktor. Lékař. Zdravotník... Snažila jsem se vybavit si, co si o těchto lidech myslím. Nic dobrého. Dávají nám drogy, pomalu nás zabíjejí. Začala jsem se třást. ,,Tady není bezpečno." Opakovala jsem si sama pro sebe mnohokrát, až mě to začalo dohánět k šílenství.
,,Vzchop se, Creaklucková." Zachraptěla jsem slabým hlasem.
,,Nemyslí to s tebou dobře,"
,,Je to zlý člověk a chce ti uškodit,"
,,Je od tajné policie a doufá, že jen odvede tvoji pozornost od Svitshe."
Věta po větě a pochyby sílily. Přesunula jsem se k oknu. Mělo rám ze smrkového dřeva a krajina za ním byla více městská než posledně. Betonové peklo mě vítalo a naklánějící se budovy v poločasu rozpadu, jako by se vysmívaly mně i mé žalostné existenci.
Otočila jsem pohled k posteli. Prostěradla můžu spustit dolů a utéct. Všechno to zvládnu sama. Nepotřebuju jeho, on je špatný a nechce mi pomoct. Od začátku je mi stejně jen přítěží. Je to jen podivín, kterého musím hlídat, aby mi nepodřezal hrdlo.
Utáhla jsem agresivně uzel na prostěradlech svázaných k sobě a přivázala je k světlému smrkovému dřevu, které vytvářelo hranici okna a pokoje. Spadlo dolů a sedlo si několila smyčkami na tvrdou podlož.
Jak jsem tam tak stála, začalo mě pálit slunce. Státy se vážně dost změnily, co tu velí tihle. Nechávají chátrat úplně všechno, desertifikace postupuje, jediné obydlené oblasti jsou ty na pobřeží a pak- Svitsh. Tak řečený azyl pro odpůrce režimu. Nikdo nemohl očekávat, že tam zavřou všechny ty lidi. Kdo ví, co se s nimi děje. Co bude s mým milovaným?
Sáhla jsem hluboko do dlouhé šedé mikiny a nahmatala to, co jsem chtěla. Dávka štěstí, kterou jsem mu nesla. Ta, kterou si nesmím vzít. Nesmím, protože jsme na tom všichni závislí stejně. Mysli na svou lásku. Musím pro něj trpět, aby byl šťastný.
Otevřela jsem oči a nadechla se. Musím?
Shimmer. Proč zrovna ten mi teď musí zahlcovat hlavu?
Bezmoc.
Pomalu si uvědomuji, že jsem Shimmerovi dala vše, co jsem měla. Ví vše. Ví o mé šílené závislosti, viděl mě, jak se svíjím v absťáku a rvu si vlasy, zná mé úmysly. Teď už se ho nemůžu jen tak zbavit.
Ale otázkou je- chci se ho zbavit? Ty planoucí oči se podepsaly na mé duši.
Ulehla jsem zpět na lůžko. Tohle musí přestat. Musím se uklidnit, utřídit si myšlenky v hlavě. Posadila jsem se. Srub se najednou zdál menší. Všechno jako by mě obklopovalo, ale tentokrát to nebyl úzkostný stav, kterého bych se chtěla zbavit. Bylo to něco jiného. Cítila jsem hřejivý pocit u srdce.
Najednou někdo zaklepal na dveře. Se skřípáním se otevřely a nestál v nich nikdo jiný než Shimmer. Našlapoval tiše, aby mě nevzbudil v případě, že bych spala.
,,Ivy," odmlčel se a zavřel dveře, ,,Je ti lépe? Myslel jsem, že přijdeš dříve."
Pohlédla jsem na něj smutnýma očima. Chvíli jsme na sebe jen tak zírali a pak, naprosto bez váhání, ze mě vyletěla ta věta: ,,Nechceš si jít ke mně lehnout?"
,,Ivy, jak to-"
,,Chceš nebo ne?"
,,Já-... Ivy, tohle-"
,,Rozhodla jsem se. Neopovažuj se ponižovat má rozhodnutí!"
V místnosti kolem nás bylo ticho. Shimmer si mě prohlížel a potom bez mrknutí oka pozvedl přikrývku. Posadil se na postel, zvednul jednu nohu a začal si zouvat boty. Trochu zabahněné, ale zachovávající si svůj vysoce formální ráz. Položil se, nejdřív na záda, aby vypnul svalstvo a poté na pravý bok, aby mi hleděl do očí. V jeho očích vždy vidím plát oheň. Jsou okouzlující, ale působí nebezpečně, stejně jako Shimmer sám. Zkoumám je. Utápím se v nich. Jsou jako dvě hluboké studny, v nichž svítí jasným plamenem oheň. Snažím se přijít na správné pojmenování pro tu barvu. Měď? Železo? Jantar.
Pousmála jsem se a na to podala Shimmerovi ruku. Ten se ke mně ještě tesněji přisunul a obmotal kolem mě obě silné paže.
,,Shimmere?"
,,Ano, Ivy?"
,,Myslíš, že ještě někdy budu šťastná?"
,,Pevně v to doufám," řekl konejšivě, odmlčel se a doplnil větu mým přizviskem. ,,Ivy."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama