Čas

7. září 2017 v 16:06 | Kristiina |  Ostatní a nezařaditelné
Autorovy žblebty: Tak konečně zase něco přibyde Nevinný Dlouhé měsíce! A nyní pěji halleluja. Give me an Amen.
Tentokráte nasadíme nejdříve durovou notu, ale ne na dlouho. Později převažuje tón mollový, jemně okořeněný špetkou morbidity. Smějící se
Enjoy!!




Byl poslední únorový den. Ráno slunce roztáhlo své zlaté paže po obloze a objalo jimi celý svět. Z větví pomalu se probouzejících stromů dopadaly na zem kapičky vody a v trávě utvářely perličky hodné krásných šperků velkých panovnic.
Jak už jsem řekl, byl to poslední den druhého měsíce. Co ráno stačilo vykouzlit, den už si dávno vzal zpět. Připozdívá se. Já seděl ve své pracovně a vyřizoval nějaké účty za uplynulý měsíc. Nejkratší v roce. Nejkratší, ale přeci dlouhý... Táhl se dlouhých 28 dní. A každý ten den byl stejný. Je pravda, že počasí za oknem se průběžně měnilo, ale mé nitro svíral pocit jednotvárnosti a jisté zaběhlé rutiny, z které nebyla cesta pryč. Neviděl jsem ji. Nebo jsem ji nechtěl vidět. Ať už to bylo jakkoli, mých posledních 28 dní uběhlo jako voda a kdyby se mne někdo zeptal, co jsem dělal patnáctý den, mohu s klidem odpovědět že to, co každý jiný den v tomto měsíci nebo dokonce i v tom před ním. Nelhal bych, kdybych odvětil, že už nepočítám čas na dny, jelikož to pro mne nemá cenu. Cenu pro mne má odpočítávat čas hodnotou počtu papírů vyřízených za určité období. Ani tento počet totiž rapidně nestoupal či neklesal. Papír 1, papír 2, papír 15, papír 76.
Nekonečno. Nekonečné haldy papírů, které čekají na vyřízení se mi kupily na stole a přerůstaly mi přes hlavu, která po většinu času nedokázala tu tíhu nést, a tak spočívala podepřená mou pěstí, nebo čelem opřená o mou dlaň.
A když jsem zaslechl za dveřmi své pracovny kroky v tom známém rytmu, podíval jsem se na hodiny, které přesně v ten moment odbíjely pátou, dveře se s melodickým zaskřípaním otevřely a v nich jsem uviděl svého sluhu Vincenta nesouce bílou, porcelánovou konvici z níž vycházela pára nesoucí ke mně aroma čaje Earl Grey, nadskočil jsem ze židle.
Píská mi v uších hněvem. Rytmus těch kroků totiž znám. Často mi ho mimoděk samy od sebe vyťukávají prsty, když zatoužím, aby mi byl přinesen můj čaj. Tu melodii těch dveří znám nazpaměť. Nemění se, jakožto ani tempo kterým sluha přichází, bere za kliku a...a...! Čaj o páté. Můj každodenní- Earl Grey. Každý den- bílá konvice. Ta konvice nese všechny šrámy času. Když ji Vincent pokládá na můj stůl a ptá se mne, zda je vše v pořádku, přejedu palcem po rýze, spíše prasklině na jejím uchu. Spadl mi na ni hrnek. Jak si to pamatuju? Snadno! Co jiného si také mám pamatovat, když se nic neděje? Je to k zbláznění, je to k vzteku! Čas utíká tak rychle a přesto se tak vleče. S časem zacházíme jako se spotřebním zbožím. Tento čas je vyhrazen na tohle, jiný zas na něco jiného. Tenhle čas je vyhrazen každodenně na čaj. Můj výraz se nemění. A tak když odpovídám klidným, vyrovnaným hlasem, že se nic zvláštního neděje, jen potřebuji chvíli na vzduch, Vincent zanechává své starosti s čajem a zajímá se o mne.
,,Můj pane," promluví, ,,jste úplně bledý. Jste si jist, že byste neměl na chvíli nechat toho papírování a jít si rozptýlit myšlenky někam jinam? Možná by vám pomohlo se jít vyspat."
Chvíli na něj civím docela prázdným, pátravým pohledem. Už jsem téměř zapomněl, jak zní jeho hlas. Je vždy tak starostlivý? A proč se vlastně teď stará? Do této doby k tomu snad neměl důvod? Nejsem já dostatečný důvod?
Podpírá mne a vyvádí z budovy na čerstvý vzduch. Je svěží. Cítím jemný vánek, jak mne hladí po tváři. Slyším z dálky šelest lesa a v něm snad i zurčení vody. Avšak to nenaplňuje mé touhy. ,,Už mám zdravou barvu, Vincente?"
Můj sluha upře své hnědé oči na můj obličej, pak na můj krk a ruce.
,,Obávám se, že ne." vysloví zachmuřeně.
,,Opravdu?" optám se. Nečekám odpověď. Mou pozornost zaujal něžný keř šípků. Svou nevinnou růžovou barvou mne uklidňuje, možná mi svou barvu propůjčí do tváře.
,,Pánovi by pomohlo se vyspat." navrhne znovu Vincent po krátké odmlce.
Dám tedy na jeho rady, vezmu v potaz jeho péči a o pár chvil později nedobrovolně ulehám na své lože. Před očima se mi prohání spousty čísel a písmen i když je zavřu. Nakonec přeci jen usnu.
Probouzí mne až závan z okna a bubnování deště na okenní římsu.
Chladný noční větřík se opírá o zdi panství a vkrádá se dovnitř. Hladí mne po tváři svými bledými prsty, konejší mne a za normálních podmínek by mne dováděl do říše snů.
Ale dnes ne. Dnes jsem si vědom každého slabého závanu. Olizuje mne, zarývá se a zabodává, chlad se dostává až pod kůži. Dnes poprvé cítím celé své tělo, vnímám každičký kousek, od hlavy až k patě promrzlý. Snad by to bylo lepší, kdybych vstal a nějak se zahřál. Nějaký způsob musí existovat. Ale každý sval je ztuhlý a stává se ztuhlejším každou vteřinou. Srdce mi buší, ale nikoli rychle. Mám strach, ale neskutečný chlad, který pociťuji zpomaluje mé srdce a tak rytmus, který mé srdce pravidelně tluče, víc a víc připomíná uvážené kroky mého komorníka Vincenta. Skoro bych řekl, že je teď u mé postele. Cítím jeho přítomnost. Mohu dokonce i slyšet úpěnlivé naříkání, šepot, svist jeho slov. Cítím jeho dech. Vincent objímá celou mou postel, ba i celou tuto místnost!
Svícen, krerý k mému loži postavil, už nevydává světlo. Svíce pohasly. Temně rudý vosk, byť uhlazován tím samým větříkem, stekl dolů po černém stojanu i po dřevěné skříňce vedle mé postele. Rozlévá se po mé komnatě, šarlatové krůpěje sem a tam. A přesto už je pevný. Pevný jako led. Ledový... Ach ta příšerná zima! Kéž by nesužovala panství.
Náhlý průvan, doprovozen hvízdáním meluzíny, přibouchl mé okno, sotva tabulky špinavého skla nevypadaly. Pokoj byl najednou tichý. I mé myšlenky na chvíli utichly, než se zase vydaly všeljakými směry. Můj pohled směřoval na můj stůl. Stůl s rozvrhnutým kalamářem. Stůl s inkoustem rozlévajícím se po mých zpracovaných papírech.
,,To jen vítr." ukliňuji se.
Ale v hloubi duše vím, že je to lež. Inkoust zaschl. Zasychá rychle. A vydrží tak staletí. Nepoškozený, tak jako by tahy perem zrovna dokončil písař. Ale tyhle papíry jsou už inkoustem zalité věčnost.
Posadím se na posteli a složím hlavu do rukou. Upírám pohled na hodiny. Jediný stálý tlukot v místnosti však pochází od mého skrz na skrz promrzlého srdce bijícího čím dál pomaleji.
Pět hodin.
Podívám se z okna.
Bez delšího váhání je mi jasné, že je hluboká noc.
Pět hodin?
Vstanu.
Pět hodin.
Přecházím z místa na místo. Místnost se zdá neobvykle velká. Je veliká a prázdná. Až na vrzání staré dřevěné podlahy není slyšet nic než mé srdce, můj dech,...
V tom ticho protrhne rána. Kopnul jsem do postele.
Jsem... Jsem opravdu sám. Já jsem, já žiji, existuji. Ale co jsem? Co jsem víc než jen maso a kosti.
Náhle cítím sílu času. Cítím, jak se měním v prach. Chutná špinavě, plní mi ústa.
Hodiny však stojí! Zastavily se na jednom místě, na jednom čísle. A tak si podupávám. Tak melodicky seběhnu dolů po schodech. Mé nohy, byť měnící se v dva staré, kostnaté pahýly, míjejí jeden schod za druhým a už už se blížím k hlavním dveřím. Točité schodište po dvou stranách nesmírmě velkého prostranství mne vede přímo ven. Ven do noci mne vede. Ach, jak kruté a neúprosné je to schodiště svádějící mne dolů. Když z posledních sil rozevřu dveře, dopadne na má bedra tíha hříchu. Kajícně padám na kolena a prosím čas, aby se smiloval.
Hořce lituji toho, co jsem udělal, avšak nemohu své činy vzít zpět. Už dávno, když jsem nechával odnášet svou starou, oprýskanou bílou konvici na čaj, jsem nechával brouky zžírat své vnitřnosti. Už tenkrát mé nohy dřevěněly, mé prsty se třásly a z očí se vytrácel dávný lesk. Přesně tak, jak bylo řečeno. Celý jsem zblednul. Už tenkrát mne čas začal přemáhat. Věděl jsem, že krev z ní nelze smýt, inkoust nelze z papírů odstranit a nejde se zbavit ani vosku svíce zdobícího dřevěná prkna podlahy.
Ale něco mne nabádalo zastavit sám hodiny v ten daný čas a doufat, že bude vše jako dřív.
Nic není jako dřív. Čas plyne dál jakkoli jsem se snažil jej zastavit, vrátit zpět nebo i prosit o odpuštění.
V koutě zahrady, tam pod růžovým keřem, odpočívá můj sluha Vincent. To jemu se ústa plní hlínou a prachem, to jeho dusí čas.
Avšak já nesu odpovědnost za jeho smrt. To já přiživil růžové květy šípku jeho krví. To já sešel z cesty a sám si vykopal cestu do pekel i vlastní hrob.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama